Dílo učitelky církve
Terezie od Ježíše neměla akademické vzdělání, ale vždy si vážila nauky teologů, spisovatelů a duchovních učitelů. Jako spisovatelka se vždy držela toho, co sama prožila a co viděla jako zkušenost u druhých (srov. Úvod k Cestě dokonalosti), vycházela tedy ze zkušenosti. Terezie měla velmi zajímavé vztahy duchovního přátelství s mnoha světci, zvláště se svatým Janem od Kříže. Současně se sytila četbou církevních otců, sv. Jeronýma, sv. Řehoře Velikého, sv. Augustina.
Z jejích největších děl je třeba připomenout především její autobiografii nazvanou Kniha života, kterou ona nazývá Knihou Pánových milosrdenství. Byla napsána na Karmelu v Avile 1565 a popisuje život a duchovní rozvoj, napsaný, jak říká sama Terezie, aby byla podrobena její duše posouzení „učitele duchovních věcí“, sv. Jana z Avily. Cílem je doložit přítomnost a působení milosrdného Boha v jejím životě: z tohoto důvodu dílo často uvádí rozhovor v modlitbě s Pánem. Je to úchvatná četba, protože světice nejen vypráví, ale ukazuje, jak opětovně zakouší zkušenost hlubokého prožitku svého vztahu k Bohu.
V roce 1566 píše Terezie Cestu dokonalosti, kterou nazvala Napomenutí a rady, které dává Terezie od Ježíše svým řeholním spolusestrám. Adresátkami je dvanáct novicek Karmelu svatého Josefa v Avile. Terezie jim předkládá intenzivní program kontemplativního života ve službě Církvi, jeho základem jsou evangelijní ctnosti a modlitba. K nejcennějším pasážím patří komentář k Otčenáš, vzoru modlitby.
Nejslavnější mystické dílo svaté Terezie je Vnitřní hrad, napsaný r. 1577, v době plné zralosti. Jedná se o nový pohled na cestu vlastního duchovního života a současně je to kodifikace možného rozvoje křesťanského života k jeho plnosti, ke svatosti pod působením Ducha Svatého. Terezie využívá budovu hradu se sedmi příbytky jako obraz nitra člověka a současně používá symbol bource morušového, který se přetvoří v motýla, aby tak vyjádřila přechod od přirozeného k nadpřirozenému. Světice se inspiruje Písmem svatým, zvláště Písní písní pro závěrečný symbol „dvou snoubenců“, který jí umožňuje popsat v posledních sedmých příbytcích vrchol křesťanského života v jeho čtyřech aspektech: trinitárním, christologickém, antropologickém a církevním.
Své aktivitě jako zakladatelky reformovaných Karmelů věnuje Terezie Knihu o zakládáních, napsanou 1573 až 1582, ve které hovoří o životě rodící se řeholní družiny. Tak jako v autobiografii je vyprávění zaměřeno především na postižení Božího působení v díle zakládání nových klášterů.