Příběh vznětlivého srdce

Marian Zawada OCD

Duchovní příběh Juanity Solar je dějinami vznětlivého a popudlivého srdce. Když se ale zaposloucháme do melodie tohoto hněvu, můžeme objevit duchovní příbuzenství s Eliášem, který s velkou horlivostí zápasil o Boží věci.
Při křtu dostala jméno: Juana Enriqueta Josefina od Svatých Srdcí. Zdá se, že ve svém životě dokonale naplnila tajemství, která ji od počátku předurčovala. Juanita shrnuje svůj život do dvou slov: milovat a trpět. To vede na jedné straně k tajemství srdce zamilovaného do Boha, na druhé k tajemství skrytosti, a dovolte mi použít oblíbených Ježíšových slov: k zavírání dveří své komůrky (srov. Mt 6, 6). Jde tedy o uzavírání se přede vším, co odvádí od nebe a od Boha.
S radostí vyznává, že už v šesti letech: „Ježíš začal přitahovat… (mé) srdce, aby se stalo Jeho majetkem.“
Ve svých čtrnácti letech se Kristus stává její jedinou láskou. Skládá slib čistoty na prvních devět dní. Ty iniciují čas zásnub, kterým už nebude konec… Můžeme tu objevit slova proroka Jeremiáše: „Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě!“ (Jr 20,7)
V následování formuje své srdce podle těch nejlepších vzorů. V patnácti letech se obrací k Panně Marii: „Dnes, ve svátek Nanebevzetí, jsem prosila svou Matku, aby mi dala své Srdce.“
Prosba jí umožňuje vštípit si tutéž mateřskou citlivost, paschální lásku, kterou Bohorodička chová vůči svému Synu. Formovala se cestou od srdce k srdci. V prostoru Jeho Srdce nalézala nejen útěchu, ale také úkol: „Každodenně bych měla odstranit z Jeho Srdce jeden trn.“
Život Juanity de Solar je spletí živelné přirozenosti s mimořádnou hloubkou ducha. Vášnivě se oddávala dívčím radostem života, ale zároveň dovolila Kristu, aby si ji celou dobyl pro sebe. V jejím nitru dřímal druh horlení, které jí razilo cestu ke stále rozhodnějším náboženským postojům. Struktura tohoto horlení je zároveň zalíbením, nadšením a plamenem, vášnivostí lásky, kterou nelze zadržet.
Avšak i její hněv má své náboženské dějiny. V duchovním smyslu se hněv usměrněný do koryta milosti projevuje jako horlivost, planoucí srdce. Tento duchovní stav rozpoznáváme u Eliáše, který plál jako pochodeň za slávu Hospodina zástupů, ale také u svatého Pavla, neúnavného apoštola národů. V téže horlivosti se chtěla pro Krista „obrátit v pouhé nic nebo též snášet pekelná muka, aby Ho tím mohla milovat a nějak Mu vynahradit Jeho lásku.“
Cítíme v tom příchuť determinada determinatión svaté Terezie z Avily, jakési důsledné rozhodnosti, dokonalé umíněnosti setrvat na cestě lásky.
Stejně jako Eliáš touží planout horlivostí za slávu Hospodina zástupů. Ba co víc, snaží se touto slávou naplnit svůj život. Vidí tuto cestu slávy v tajemství adorace a chvály.
V adoraci Boha „se staneme chválou jeho slávy a budeme žít nebeským životem. Ba co víc, musíme se stále více rozněcovat horlivostí o Boží slávu.“
„Abychom mohli sloužit Bohu, musíme být lhostejní ke všemu, co Ho neoslavuje.“ V tomto výroku nalézáme ozvěnu těch nejkrásnějších veršů sv. Jana od Kříže. Takto utvářená láska zakouší naplnění v kontextu slávy v tom smyslu, jak to Juanita vyčetla ze spisů Alžběty od Trojice: „Kristus trpěl po celý svůj život a byl chválou slávy svého Otce. S radostí budu trpět za vlastní hříchy a za hříšníky.“
Paschální připodobnění dosahuje své plné míry. Juanita touží milovat tak hluboce, aby mohla žít už jen pro Milovaného: „Toužím až do konce světa umírat, abych mohla pořád žít u Jeho svatostánku a těšit Pána v jeho agonii.“

Touha po přátelství
K Ježíši skrze Marii
Samota a skrytost
Mlčení – celý Karmel je mlčením
Svoboda od světa a od sebe
Stupně pokory

Zpět