Svoboda od světa a od sebe
Juanita de Solar vděčí za mnohé svému rodinnému prostředí. Vždycky se jí dostávalo „půvabu domácího života“. Její dětství probíhalo v rozmazlování a hýčkání uprostřed bohatství, v ujišťování, že je nejkrásnější ze všech pěti dětí. Milovala dlouhé procházky po mořské pláži, pouštění draků, plavání, vyjížďky na koni, nebezpečné výpravy do hor, přírodu, byla vášnivou hráčkou kriketu a nade všechno milovala rychlou jízdu autem. Pocházela ze zámožné rodiny a mohla si dopřát jakýkoli rozmar své bujné fantazie.
Druhým významným bodem Juanitina světa byla škola. Udržuje mnohé kontakty se svými vrstevnicemi, její den vyplňuje společné učení, společné hry a koníčky.
A přece nad tím vším vládne vnitřní proud duchovních zákonů. Jedním z nich je zákon odpoutání se. Nesmrtelný lidský duch se dožaduje svobody od toho, co pomíjí a podléhá proměnám. Požaduje na jedné straně svobodu od světa a na druhé mnohem obtížnější svobodu od nadvlády těla.
Svoboda od světa
Už v šestnácti letech si Juanita všímá, že „všechno, čeho si svět váží, nemá žádnou hodnotu. Ježíš Kristus tím pohrdá. Chci být nyní chudá, protože bohatství, peníze, drahé šaty, pohodlí, dobré jídlo, k čemu mi to všechno bude na smrtelné posteli? Připraví mi to jen trápení a nic víc. Jaký je užitek z velké slávy, potlesku, lichotek a projevů úcty od stvoření? V hodině smrti všechno zmizí zároveň s tímto tělem, které se zanedlouho stane nádobou rozkladu a zmaru.“
Ve své proklamaci svobody srdce je stejně radikální jako sv. Jan od Kříže. Hledá pouze tu jedinou skutečnou lásku a je ochotna vzdát se všeho, co tuto lásku oslabuje. Při exerciciích roku 1916 si poznamená: „Naše srdce nemůže být připoutáno k záležitostem tohoto světa, ale jen k Bohu. Musíme si udržovat srdce čisté od veškeré neusměrněné lásky, protože všechno pomíjí, a milovat pouze to, co nás přivádí k Bohu.“
Svoboda se netýká pouze lásky, ale i poznání. Juanita se odhodlá k nezvyklému rozhodnutí: „Neměla bych se na nic dívat nepotřebně, ale jedině proto, abych mohla kontemplovat Boha v jeho dílech. Představovat si, že Bůh na mě vždycky hledí.“
Vzájemnost pohledu a opětované lásky představuje ten správný terén pro duchovní růst, jakého je zapotřebí ke kontemplaci. Tento růst pak na sebe bere jedinou možnou podobu: je to zrání v Bohu.
Otužilost ducha a vnitřní zákon lásky proměňují její vztah k utrpení. To se stává prostorem k potvrzení lásky. U data 24. prosince 1915 nalézáme poznámku: „Utrpení se mi líbí ze dvou důvodů: za prvé, protože Ježíš si vždycky volil utrpení, od narození až po smrt na kříži. Musí to být něco nesmírně velkého, když On, Všemohoucí, ve všem vyhledává utrpení. Za druhé: líbí se mi proto, že se duše utváří v tavícím kelímku utrpení. Také proto Ježíš dává tento dar, který je mu tolik milý, duším, které nejvíce miluje.“
Svoboda od sebe
Druhým velkým kolbištěm v zápasu o Boha je svět vnitřních sklonů, přesvědčení a tužeb, které sv. Pavel vystihuje jako starého, tělesného člověka. Pro Juanitu je zápas se sebou, se svou přecitlivělou až plačtivou povahou, součástí jejího programu. 25. srpna 1918 ji Kristus osobně poučuje při modlitbě, jak by měla umírat sobě. Vyznačí jí čtyři faktory chování:
„Poučil mě, jak musím umírat sobě:
- Ve vyhledávání pokoření a v nehledání vyznamenání, slávy atp.
- Když mě přepadají pyšné myšlenky, pokořovat se před Pánem; porovnávat Jeho nekonečnou inteligenci s mým slabým rozumem; říkat hlouposti, abych byla ponížena tak jako Kristus, který byl pokládán za blázna.
- Umrtvovat vůli, nečerpat z ničeho rozkoš a milovat pokoření.
- Žít sjednocena s Ním v duši a tam Ho milovat.“
Ale ještě o rok dříve vyhlašuje Juanita válku potřebě něco znamenat a strhávat na sebe pozornost. K datu 5. července 1917 si zapisuje: „Mám v plánu zničit poslední výhonky sebelásky.“
Transparence duchovního života vede k uvědomění si dvou měřítek: Božího a lidského. Poněkud zjednodušeně řečeno, jde o kvalifikace, které se navzájem vylučují. Už Kristus vysvětluje v jedné ze svých řečí: „Neboť co je u lidí vznešené, před Bohem je ohavnost“ (Lk 16,15). Oslava vlastní velikosti je doménou nemocné duše. Juanita touží jen po Boží kategorii zasazené do pokory a do zapomenutí na sebe.
„Poprosme Ježíše během svatého přijímání, aby si v našich duších vystavěl domek, a my abychom mu přinášeli stavivo, kterým mají být naše akty vítězství nad sebou a zapomínání na sebe. Ty způsobí, že zmizí naše já, ta modla, které se uvnitř klaníme. Něco nás to bude stát a vyrazí to z nás výkřik bolesti. Ale Ježíš prosí o tento trůn a je zapotřebí Mu jej vydat. Láska musí být zbraní k přemožení této modly.“