Charakterové rysy svaté karmelitky
Kromě hlubokého duchovního života již od nejútlejšího věku se Juanita navenek ničím mimořádným a neobvyklým nelišila od jiných mladých lidí své doby. Vyhýbala se jakýmkoli devótním vnějškovým projevům zbožnosti. Chovala se jako normální mladý člověk, cítila se dobře tam, kde se právě ocitla, a dokázala to dát najevo stejně, jako uměla upřímně projevovat lásku svým nejbližším. Byla plná radosti ze života, komunikativní, měla smysl pro humor a šířila kolem sebe dobrou náladu. Velice ji vábil sport, především jízda na koni. Její dědeček, don Eulogio, ji od dětství učil jezdit na koni na své letní usedlosti v Chacabuko, asi 60 km od Santiaga de Chile, a ona tuto dovednost časem mistrovsky ovládla. Ráda hrála tenis a skvěle plavala a potápěla se. Učila se hudbě a zpěvu, navíc byla obdařena pěkným hlasem.
Má citlivé srdce, které je otevřeno potřebám bližních. Ještě před vstupem na Karmel se podílí na výchovné práci u dětí z chudých rodin. Učí je náboženství, organizuje různé soutěže a hry, a tak jim dává možnost smysluplně trávit čas. Této práci se věnuje velice obětavě.
V této bohaté osobnosti ale nechyběly ani chyby. Juanita snadno podléhala proměnlivým náladám, bývala ješitná a pyšná, často měla záchvaty špatné nálady a hněvu. Píše o jedné takové atace, když jí bylo patnáct let, a připomíná to, jak sama poznamenává, pro větší pokoření se: „Ten nával hněvu byl tak veliký, že se zdálo, jako bych zešílela. Vyvolalo jej to, že moje sestra a sestřenice, které byly tehdy s námi, se s námi nechtěly koupat, protože jsme prý ještě velice malé. Pobuřovalo mě to, že mě nazvali malou, a nechtěla jsem se proto koupat, ale donutili mě. Když jsme se oblékaly, děvčata přišla, aby nás pobídla ke spěchu, ale odpověděla jsem jim, že se neobleču, dokud neodejdou. Ony ale nechtěly odejít a maminka řekla, že se musím obléci. Tím více jsem trucovala. Maminka mi dala pohlavek, ale i to bylo nadarmo. Začala jsem křičet a můj hněv byl tak veliký, že jsem chtěla skočit do bazénu. Maminka mě začala oblékat, ale já jsem se pořád vztekala.“
Ještě když jí bylo skoro sedmnáct, v internátní škole řeholních sester dokázala ze vzteku mrštit kouskem koláče, který jí dali, a to jen proto, že se jí zdál v porovnání s těmi, které dostali ostatní, moc malý. Mluví upřímně i o svém pokusu koketovat s jistým mládencem, jak to přiznává v upřímném rozhovoru se sestrou Julií Rios, svou důvěrnicí a vychovatelkou na internátní škole. A tehdy, jak píše ve svém deníku – se jí matka „zeptala, jak bych mohla mít přítele po tak četných pozváních k následování Boha. I když to nebyl hřích, měla bych prý uvážit, že ten, který si mě vyvolil, je Králem nebe a země. Kým pak jsem já, abych se bavila takovým způsobem?… Proč bych měla dát svou lásku člověku, když mě o ni prosil Bůh?“
Slova této řeholní sestry, kterou Juanita velice milovala a které nesmírně důvěřovala, se stala důležitým podnětem k vytrvalému zápasu s vlastními ne zcela uspořádanými tendencemi a charakterovými vadami.