Úsilí v boji se slabostí
O tom, že v Juanitě rostla rozhodná vůle bojovat s vlastními chybami a nedokonalostmi, svědčí přinejmenším zápisky a předsevzetí z prožívaných exercicií či novoroční předsevzetí. Tak například při exerciciích roku 1916 si zapsala předsevzetí: „přetvářet sebe samu, ochotně přijmout veškeré utrpení“, „ochotně následovat Ježíše, kamkoli si bude přát. On si volí chudobu, ponížení, kříž a všechny tyto dary si přeje také pro mě“.
Jako předsevzetí na rok 1917 si poznamenává: „Přijímat příležitosti k obětem bez reptání v srdci a bez odporu; zůstat více ve skrytu; zapomenout na sebe: skrze sjednocení s Ježíšem…, bez vyjádření vlastního názoru, budu-li tázána, snášejíc pokořování s radostí a s milým chováním vůči těm, kteří mě pokořují.“
Tato předsevzetí svědčí o tom, že Juanita ve svých 16–17 letech dobře ví o svých zásadních chybách a že vyjádřená předsevzetí jsou „zaměřena na to“, co jí působí největší potíže: na pýchu, popudlivost a sklon vkládat do vztahů s bližními přílišné emoce. Zápas s vlastní slabostí je patrný i ve svátosti smíření. V ní se jí dostává světlo k přemáhání chyb, například netrpělivosti. 15. června 1917 napíše: „Včera jsem byla u svaté zpovědi. Kněz mi řekl, abych se vyhýbala netrpělivosti, a já potřebuji tyto tři věci: neprojevovat navenek svůj hněv, být milá na ty, kdo ten hněv vyvolávají, a mlčet, tlumit hněv v srdci.“
Zápas s vlastní slabostí ale nekončí u zbožných pouček a předsevzetí. Juanita skutečně začíná s Boží pomocí v konkrétních situacích sklízet vítězství, tak jako například to, o kterém píše 19. července 1917: „Dnes jsem slavila veliké vítězství sama nad sebou, když se mi podařilo nerozzlobit se. Můj Bože, přišel jsi mi na pomoc. Děkuji ti. Při psaní úloh a při rekreaci jsem byla dokonalá.“ Ale přesto si uvědomuje, že této dokonalosti ještě něco chybí, protože vzápětí dodává: „ale nebylo tomu tak při vyučování“.
Můžeme si všimnout, že budoucí karmelitka si neukládá nějaké mimořádné a rafinované asketické cvičení, nevyhledává utrpení pro ně samé, ale využívá každodenní situace, v nichž si všímá vlastních hnutí pýchy, podrážděnosti, hněvu či zvědavosti, aby se těmto svým sklonům začala bránit. Asketické snahy se tedy dotýkají především kořenů neuspořádaných sklonů. Takovéto zaměření askeze se jeví jako mimořádně účinné při překonávání vad, jak to jasně vyjadřuje i svatý Jan od Kříže, a sice že: „politováníhodná je nevědomost některých, kteří se zatěžují mimořádným pokáním a dalšími četnými svévolnými cvičeními, neboť se domnívají, že to samo už jim postačí k dosažení sjednocení s Boží moudrostí. Nedosáhnou toho však nikdy, nebudou-li ze všech sil umrtvovat svou žádostivost. I kdyby využili jen polovinu své práce na usměrnění svých žádostí, za jediný měsíc by udělali větší pokrok, nežli jen díky cvičením samým za celá léta. (…) Bez této práce nad přemáháním žádostí bude veškeré úsilí o pokrok v dokonalosti a v poznávání Boha i sebe pouhým rozséváním na nezorané pole.“
Slova svatého Jana od Kříže se naplno osvědčila v Juanitině životě, protože v sobě za svůj kratičký život trvající necelých dvacet let zakusila dokonalé očištění a sjednocení se s Bohem.
Počáteční úsilí naší Chilanky při zápasu s vlastní slabostí v dětství a dospívání šlo ruku v ruce s milostmi, které přijímala od Boha, a především se zkušeností Jeho lásky, ale také s tajemstvím utrpení, které se postupně stávalo její osobní zkušeností.