Vidění sebe sama v pravém světle

Tereziina radostnost ale nepramenila pouze z poznání dobrého Boha; světice měla zároveň správný pohled i na sebe sama. Malá cesta ji pomohla, že ze sebe nedělala střed světa, nepovažovala své záležitosti za nejdůležitější a neprožívala tolik své porážky a těžkosti, ale naopak toužila na sebe zapomenout, být „zrnkem písku“, „menšit se čím dál víc“… Zjistila, že nemá cenu se příliš starat o své vlastní „já“, všímat si ho a zneklidňovat se jím.
Tereziin humor se v tomto smyslu stává náboženským léčivým prostředkem proti pocitu vlastní důležitosti (14) a aktem víry, v němž se snažila vidět sebe sama v pravém světle: jako malé „nic“. (15) Udělat si ze sebe legraci je způsob, jak můžeme své vlastní „já“ svrhnout s trůnu. (16) Ono totiž často bývá modla smrtelně vážná, nedotknutelná a absolutní. Nelze na ní sáhnout ani se jí vysmát, nesmí se urážet ani kritizovat. (17) Tento nárok na naši důležitost bývá často ale jen z pocitu strachu a ohrožení. Terezie se však snažila žít v pravdě a radostné důvěře, a proto se nebála demaskovat svou ješitnost a pýchu, zesměšnit ji a tím nad ní zvítězit.
S humorem a určitou lehkostí dokázala popsat i pro ni tolik důležité okamžiky: „Na den 31. října byla stanovena má cesta do Bayeux. Odjela jsem sama s tatínkem, se srdcem plným naděje, ale také velmi dojatým myšlenkou, že se mám dostavit na biskupství. (…) P. Révérony byl velice milý, ale myslím, že důvod naší návštěvy ho velmi udivil. Podíval se na mne s úsměvem, položil několik otázek a řekl nám: ,Představím vás Monsignorovi, pojďte laskavě za mnou.‘ Když viděl, že se mi v očích lesknou slzy, dodal: ,Ach, vidím diamanty… Není třeba je ukazovat Monsignorovi!…‘ Vedl nás řadou rozsáhlých místností, vyzdobených portréty biskupů. Když jsem se viděla v těchto velkých salonech, připadala jsem si jako ubohý mraveneček a ptala jsem se, co se odvážím říci biskupovi. (…) Doufala jsem, že tatínek bude mluvit, ale řekl mi, abych sama vysvětlila Monsignorovi účel naší návštěvy. Udělala jsem to co nejvýmluvněji. Ale Jeho Milost, zvyklá na výmluvnost, se nezdála příliš dojata mými důvody. (…) Biskup se mne tázal, zda už dlouho toužím vstoupit na Karmel: ,Ach ano, Monsignore, velmi dlouho…‘ – ,Hleďme‘, odvětil se smíchem P. Révérony. ,Nemůžete přece říci, že už 15 let máte tuto touhu.‘ – ,To je pravda‘, odpověděla jsem také s úsměvem. Ale nemusí se odečíst mnoho let…‘ (…) Ale všechno bylo marné. (…) Proto jsem se neohlížela na doporučení P. Révéronyho a nejen jsem ukázala Monsignorovi diamanty, ale také jsem mu je dala!… (…) Pochopila jsem, že je zbytečné znovu naléhat. Ostatně, už jsem neměla co říci, vyčerpala jsem všechny zdroje své výmluvnosti. Monsignor nás odvedl až do zahrady. Tatínek ho velice pobavil, neboť mu řekl, že jsem si udělala vysoký účes, abych vypadala starší. (Toto nebylo ztraceno, protože když Monsignor mluví o ,své dcerušce‘, vždycky vypráví historku o vlasech…)“ (Rk A 53v-55r/AS 112-115).
„Pochlubila se“ i s humornou scénou, která se ji musela hluboce dotknout, když tím mohla druhé poučit v poznané pravdě: „Poslechněte si malý velmi směšný příběh: Jednou po mé obláčce mě viděla sestra Vincenta u naší Matky a zvolala: ,Ach, jaká blahobytná tvář! Jak je silné toto velké děvče! Jak je tlusté!‘ Odešla jsem velmi pokořená tou poklonou. Tu mě před kuchyní zastavila sestra Magdalena a řekla mi: ,Ale copak je to s vámi, má ubohá sestřičko Terezie od Ježíška! Vůčihledně hubnete! Budete-li tak pokračovat s tou tváří, která budí obavy, nebudete dlouho žít v řeholi!‘. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat, že slyším hned za sebou hodnocení tak protichůdná! Od této chvíle jsem už vůbec nepřikládala důležitost mínění tvorů a tento dojem se ve mně tak rozvinul, že v současné době důtky i poklony, všechno po mně klouže bez nejmenší stopy“ (ŽS 25.7.15/VŽ 79).
Často se smála na svůj vlastní účet i v době své poslední nemoci, aby oddramatizovala situaci kolem sebe samé: „Jiní se v nebi představí s kajícími nástroji a já s ohřívačem (18)… Ale jedině láska a poslušnost má cenu“ (CS 64). Ukazovala, že pokorní lidé si neberou se sebou servítky: „Mít před sebou agónii, to už něco je!… Konečně, co na tom! Kolikrát jsem už skomírala pro hlouposti…“ (ŽS 8.7.9/VŽ 55).

Pokračovat
Zpět na úvod