Úsměv v utrpení
Správné poznání Boha i sebe Terezii uschopňovalo, aby dokázala pozitivně myslet i ve všech nelehkých životních situacích, které mnohé vedou k malomyslnosti až zoufalství nad sebou nebo k vzpouře proti Bohu. Terezie se naproti tomu dokázala spřátelit se všemi těžkostmi a utrpením, protože věděla, že i to přispívá k jejímu konečnému štěstí: „Vždycky umím nalézt prostředek, jak být šťastná a jak těžit ze svých ubohostí… Ježíš se na to bezpochyby nedívá s nelibostí, protože se mi zdá, že mě na této cestě povzbuzuje“ (Rk A 80r/AS 164). Postupně se naučila usmívat na všechno těžké a bolestné, co ji v životě potkalo: „Moje malá pomůcka (pozitivně myslet) spočívá v tom, že jsem vždy radostná, vždy se usmívám, a přitom je jedno, jestli padám nebo si odnáším vítězství“ (CS 23). „Vidím vždycky dobrou stránku věcí. Jsou lidé, kteří berou všechno tak, že se co nejvíce trápí. Se mnou je to naopak. Mám-li jen ryzí utrpení, je-li nebe tak černé, že nevidím ani jasný pruh oblohy, nu dobrá! Udělám z toho svou radost…“ (19) (ŽS 27.5.6/VŽ 31). Bůh ví, proč nám utrpení posílá a k čemu nám to prospívá. Tak učí i své novicky: „I když nerozumím, co se děje, usmívám se a děkuji. Předstupuji před Boha vždy spokojená. Nesmíme o něm pochybovat. To by bylo netaktní. Ne, žádné ,proklínání‘ prozřetelnosti, ale ustavičná vděčnost“ (CS 72).
Zkoušky jsou pro ni důkazem Božího přátelství, jeho důvěrnosti, protože ji tím Pán dává najevo, že ví, že si to u ní může dovolit, aniž by z boje utekla. Tak se Terezie ztotožňuje s mírně ironickými slovy své patronky: „Naše svatá matka Terezie říkávala s úsměvem našemu Pánu tato pravdivá slova: ,Můj Bože, nedivím se, že máš tak málo přátel, když s nimi tak zle zacházíš‘“ (DT 155). (20)
Úsměv v utrpení (21) vychází také z Tereziiny nesmírně jemné zdvořilosti vůči spolusestrám, které nechce zatěžovat, i z jejího jemnocitu vůči Bohu, protože tvrdí, že Bůh ho dopouští jen „s odvrácenou tváří“. (22) Nebylo v něm ale nic křečovitého ani divadelního. „Když mě mnohé věci zatěžují, když na mě přicházejí těžkosti a nepříjemnosti, netvářím se smutně, ale na vše odpovídám úsměvem. Zpočátku se mi to vždy nedařilo, ale nyní se mi to stalo zvykem a jsem velmi ráda, že jsem si ho osvojila“ (HA 1953 192/ DD 264). Tak se jí ohromený převor Bohumír Madelaine O.Praem ptá na konci života, když mu Terezie vyjeví muku svých pokušení proti víře: „Jak to jen dokážete, že nedáte na sobě nic znát a ukazujete tak upřímnou veselost?“ – A Terezie mu odpovídá: „S Boží milostí se snažím, abych druhé neobtěžovala zkouškami, které na mne Bůh sesílá.“ (23) Tento kněz, který asi nejlépe znal Tereziiny temnoty, ji později nazval „zpívající duší“. (24)
Terezie se tak svou radostností a smíchem bránila nejen proti svému „já“, ale bojovala tak i proti druhému nepříteli – útokům Zlého. To je totiž další smrtelně vážný nepřítel, který se velmi bojí výsměchu. (25)