Psychologicko-duchovní souvislost
Terezii je čtrnáct let. V tom věku se jen stěží dá hovořit o zralosti. Její okolí, donedávna uvyklé jejím slzám, v ní spíše vidí dospívající dítě, na které hledí v některých záležitostech se shovívavým úsměvem, v jiných k němu naopak přistupuje s naprostou přísností a důsledností. Tak se pohlíží i na její touhu vstoupit na Karmel, která v ní právě v té době sílí. „Kompetentní“ lidé jí zpočátku nechtějí dovolit, aby splnila svou touhu. Domnívají se, že mají co dělat s dětskými rozmary, kterým je zapotřebí za každou cenu učinit konec. V opačném případě by vzniklo nebezpečí, že z toho po celém městě bude jen pohoršení… Na Terezii se hledí povrchním pohledem. Nikdo ve skutečnosti neví, co se odehrává v jejím srdci a jaká proměna se v něm udála o půl roku dříve, přesně o štědrovečerní noci 1886. Nikdo netuší, že Terezie už není tím stejným děvčetem. Až doposud byla velice dětinská, ráda na sebe poutala pozornost a jakoby bez vlastní vůle se podřizovala mínění svého okolí – jenže nyní už není táž. Stává se z ní samostatná dívka, která ví, co chce, a dokáže se rozumně rozhodovat. Je už naprosto dospělá. Od malého Dítěte dostala milost dospělosti – a to v jediném okamžiku. Tato milost vykonala skutečný zázrak. Terezie jako by předběhla svou starší sestru (Celinu). Probouzejí se v ní všechny ženské přednosti. Nalézá ztracenou rovnováhu a její psychika nyní jedná už nikoli dětsky, ale po způsobu dospělé ženy. Kdo však o tom věděl? Jen těch pár nejbližších: otec… Pavlína…, možná ještě tak Celina.
A přece na pochopení těchto vnitřních změn závisí pochopení Tereziina životního povolání. Od samého počátku se toto povolání naplňuje dospělým a ryze ženským způsobem. Terezie nevstupuje na Karmel, aby si uspokojila své dětské vrtochy nebo sobecká přání. (1) Dokonce tam ani nejde hledat vlastní dokonalost. Vyrostla už z jakékoli snahy stavět vlastní osobu do středu pozornosti. Chce mnohem víc. Její tužby sahají daleko za soukromý svět, který jako by pro ni přestával existovat. Vstupuje do kláštera pouze s jediným cílem: „zachraňovat duše a zvláště se modlit za kněze“. Takový altruistický cíl si může stanovit pouze někdo, kdo dospěl dostatečným způsobem k zapomínání na sebe. Po letech, když prožívá těžké zkoušky víry, napíše: „Jsem šťastná, že se neraduji z tohoto krásného nebe na zemi, protože díky tomu je mohu otevřít na celou věčnost ubohým nevěřícím.“
K naplnění tohoto poslání byla Terezie ale připravena už mnohem dříve. Bůh za tím účelem využíval mnoha drobných příležitostí. Diskrétně jí dával poznat svou spasitelnou vůli a pomalu ji zapojoval do díla spásy světa. Jednou z největších milostí jejího života, které se jí dostalo bezprostředně před vstupem do kláštera, byla četba knihy P. Arminjona na téma o konci tohoto světa a tajemství budoucího života. Tato kniha přivedla Terezii k tak vášnivé lásce, že si od toho okamžiku už nepřála nic jiného, než milovat, vášnivě milovat Ježíše a dávat mu nesčetné důkazy lásky…