Zkušenost nevěsty
Avšak rozhodující milostí, která Terezii pomohla objevit podstatu vlastního povolání, byla událost z jedné červencové neděle roku 1887. Ta věc by se mohla zdát nevýznamná a možná by ji okolí vůbec nepostřehlo. Moderní racionalisticky smýšlející katolíci by řekli, že to byla banalita zavánějící bigotním náboženským sentimentem a že si nezasluhovala pozornost. Šlo totiž o malý obrázek, který jí vypadl z modlitební knížky a… hluboce se Terezie dotkl. Vyslechněme si její vyprávění:
„Jedné neděle, když jsem se dívala na obrázek zachycující našeho Pána na kříži, zasáhl mě pohled na krev, která tryskala z jeho božských rukou. Zaplavil mě veliký smutek při myšlence, že ta krev dopadá na zem a že nikdo nespěchá, aby ji přijal, a tak jsem se v duchu rozhodla vytrvat u paty kříže a zachycovat tu božskou rosu, která z něj stéká, přesvědčena, že ji mám potom vylévat na duše… V srdci mi neustále znělo Ježíšovo volání na kříži: „Žízním!“ Ta slova ve mně roznítila dosud neznámý a palčivý žár… Chtěla jsem dát svému Milovanému napít, a zároveň jsem cítila, že i mě spaluje touha po duších… V té době mě ještě nepřitahovaly duše kněží, nýbrž velkých hříšníků a spalovala mě touha vytrhávat je z věčných plamenů…“
Terezie se nám tu ukazuje nejen jako dospělý člověk, ale také jako skutečná žena. Její ženskost se však neomezuje pouze na biologickou, tělesnou oblast. Tento rozměr je druhořadý. Zato je podstatný teologický rozměr její ženskosti, tzn. ta rovina, která přesahuje tělesnost a která uvádí celého člověka včetně jeho biologické stránky (!) do nového snoubeneckého vztahu s Bohem. Má panenské rysy a hovoří o bezpodmínečném a nerozdílném dání se Bohu k dispozici. Rozhodla jsem se vytrvat… přijímat… Zároveň je ale zapotřebí zmínit, že Terezie neprožívá svůj vztah k Bohu ryze duchovním způsobem, tzn. bez ohledu na tělo. Její vyjádření „v duchu jsem si umínila vytrvat u paty kříže“ neznamená planý spiritualismus opoutaný zcela od těla a jeho potřeb. Právě naopak, poukazuje na zapojení celého člověka do vztahu k Bohu, a skutečně, jak uvidíme v další části našich úvah, Terezie se do něj zapojuje celá a duší i tělem se oddává pozitivnímu řešení Božích věcí.
Terezie je Kristovou nevěstou. Nežli se ale projeví jako nevěsta odevzdaná beze zbytku svému Ženichovi, zjevuje se nám jako nevěsta kontemplující jeho lásku. Jediný prostý čistý pohled na obrázek zachycující Ježíše jí postačil, aby odhalila nezměrnou lásku, kterou tento božský Ženich zahrnuje lidi. „Zasáhl mě pohled na krev, která tryskala z jeho božských rukou.“ Nejde tu o sentimentální hnutí mysli, nejde o probuzení emocí, které mohou zase rychle pohasnout. V těch kapkách krve kanoucích z kříže si Terezie povšimla něčeho, co dalece překračuje subjektivní svět prožitků, cosi nesmírně objektivního. Vidí v nich celou lásku Boží Trojice, která se bez míry odevzdává člověku. Tak Bůh (Otec) miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna (Jan 3,16). Otec zde odevzdává to, co má nejdražšího, to, co se zrodilo z hloubi jeho božského Srdce, to, co je s ním jedné podstaty – svého Syna. Ale nejen Otec je dárce; stejně tak Syn dává sebe samého: zamiloval si mě a sám sebe za mě vydal (Gal 2,20). Toto vzájemné, naprosté a dobrovolné odevzdávání se představuje podstatu Božího života a Boží lásky k člověku. Terezie by si ale nikdy neuvědomila tuto dokonalou lásku Otce a Syna, kdyby nebylo Ducha Svatého, který z obou vychází a který nám byl dán (Řím 5,5). Právě to je ta Boží láska, která nám byla vlita do srdcí (Řím 5,5), to ona způsobila, že „zkušenost s obrázkem“ se u Terezie neomezila na estetický vjem z nevšedního pohledu, který na okamžik probudil její dřímající emoce, ale přerodila se v touhu skutečně se odevzdat tomu, který se nám dal jako první.
Terezie stojí pod křížem svého božského Ženicha a s bytostně ženskou vnímavostí odhaluje ty nejhlubší touhy jeho srdce, a tím zároveň přání celé Nejsvětější Trojice. Není to pro ni nic těžkého. Její srdce je už totiž hluboce spojeno s Ježíšovým Srdcem. Bije tímtéž rytmem. Ani se nepotřebuje dovídat o Ježíšových přáních zvenčí, nečte o nich v moudrých a duchovních knihách. Ona je zakouší ve vlastním nitru. „V srdci mi neustále znělo volání Ježíše na kříži: ‚Žízním!‘“
Po čem Ježíš žízní? Terezie, která je už hojně zasvěcena do ducha Ježíšova tajemství a žije jeho „tepem“, také dokonale ví a dokonce cítí, že Ježíš žízní po člověku, touží po jeho lásce, ona ví, že to není pouhé Ježíšovo lidské přání: vždyť v něm není nic lidského, co by zároveň nebylo božské. Ví, že se touto Ježíšovou touhou vyjadřuje touha Boha samého. Ba co víc, vyjadřuje se jí Boží naděje, do jisté míry „trinitární pra-naděje“, jak to nazval Hans Urs von Balthasar. Což neexistuje nejprve něco takového jako naděje Otce a Ducha Svatého v to, že Synovo poslání bude úspěšné? A neexistuje tedy nakonec v Bohu samém, a sice od okamžiku, kdy Bůh obdařil člověka tak velice křehkou svobodou, určitá naděje, že právě tento člověk (samozřejmě prostřednictvím Synova díla, na které se může kdykoli odvolat) se zachrání? (2) Je to naděje, která uvádí v úžas a budí obdiv. Otvírá se totiž všem. Zahrnuje každého člověka včetně hříšníků a těch, kteří jsou na tom zle (srov. Mt 9,13) a kteří z lidského pohledu neskýtají žádnou naději. Bůh, který je láska (srov. 1 Jan 4,16), by nenechal bez dozoru devadesát devět ovcí, kdyby v sobě nechoval naději na záchranu té jediné, ztracené (srov. Mt 18,12 nn). Přece nepřišel odsoudit, ale zachránit (srov. Jan 3,16-17) a touží po tom, aby všichni lidé byli spaseni (srov. 1 Tim 2,4). Naplňuje se jeho naděje?