Nebe vpletené v zem
Svatá z Lisieux nám dává ještě něco: eschatologické zemětřesení. Nesdílela pokušitelskou Izaiášovu vizi o nebi – stole, pokrytém výborným masem, plném lahůdek a tučného jídla (Iz 55,1n) a o nacpávajících se šťastlivcích, o stavu štěstí, odpočinku. Tyto obrazy skutečně nezavánějí pouze „konzumním“ literárním stylem. Navzdory všem těmto teoriím o věčném odškodnění za naše lidská trápení, jimiž kráčíme na soud s měšcem dobrých zásluh a hážeme je na váhy Boha, studeného spravedlností, a navzdory nebeské žádostivosti, kontemplativnímu „povalování se“ před Pánem na věčně zelených pastvinách Terezie ví, že nebe není útěkem od světa, ale způsobem ještě většího milování svých sester, bratří… Nechce zahálet v nebi. Její láska, vystupující z věčnosti, se vrací na zem. „Chci své nebe strávit na zemi, až do konce světa. Ano, chci, aby mým nebem bylo konat dobro na zemi… Nespočinu do konce světa, dokud budou duše potřebovat spásu, až“, jak říká, „počet vyvolených bude kompletní“. Co to? Nikoli selanka blažených, nikoli jakýsi vysublimovaný egoismus, ale láska, která splétá nebe se zemí a ještě pečlivěji vykasává rukávy… Takto ji lze nazvat: udržet otevřené nebe, až do konce bojovat za záchranu toho, co náleží Bohu, tzn. celého člověka. To je práce charakteristická pro církev, neoblomná, rezolutní, šílená… V posledním roce života, když už plive krev, začíná své poslání. Šílená láska nezná hranice smrti a života. „Bůh po mé smrti splní všechna má přání…“
Terezie již na zemi sází květy věčnosti. V ní nebe sestupuje a zbožšťuje všednost. „Vlastně nevím, co jiného lze mít po smrti, než to, co mám v tomto životě. Když mám být s Ním, pak tedy jsem na zemi celá Jeho…“ Tajemství všednosti spletené s věčností. Věčnost se jmenuje „nyní“. Tak mnozí z nás žijí jako obráceni zády k přítomnosti, zahrabávají se ve ztracené minulosti nebo se bojí strašného dneška , utíkají do budoucnosti, k iluzím, které se nikdy nestanou životem. Umět prožívat teď, to je milost věčnosti. Je třeba mimořádné pozornosti, bdění nad přítomností, abychom se od ní nedali odtrhnout. Pro Terezii je její teď Kristus a ona tři minuty nestrávila bez Něj. Ono bdění nad věčností, nad touto jedinou chvilkou, kterou vlastníme, je velkou výzvou pro člověka, jenž si to tak snadno nechá vzít.
Tato dívka z kláštera nám ukazuje ještě jednu důležitou věc: že neexistují šedivé, všední věci. Učí nás, jak všední věci dělat krásnými, jak vyslovovat malá slova, darovat malý úsměv, jenž je vanutím věčnosti. Tak často jsme zatíženi svou duchovní ubohostí, nevíme, co říci, jak zareagovat, jak se chovat. Cítíme se jako apoštolové na pustině s rybou a chlebem v ruce, jimž Kristus říká „vy jim dejte jíst“ a kteří mají nakrmit tisíce hladových (srov. Mt 14). Vycházíme bezradní, ale pokud vyjdeme, začíná zázrak obdarování. Dám své malé a dostanu plné koše.
„Vím, že vás nenechám samotné, budu vám ještě blíž…“ Terezie objevuje blízkost nebe. Touto blízkostí je třeba se nadchnout, vydobýt ji ze sebe, z těch, které potkávám. Vidět to nebe v očích ostatních. Být blízko je něčím, co dnes velmi překáží. Člověk se cítí nesvůj, neboť zakouší, že blízkost demaskuje. Ale demaskuje pouze ty, kteří se chtějí skrývat, zanechat falešné stopy. Být blízko je mystériem společenství svatých. Potřebujeme přátele na druhé straně života, abychom žili blíž věčnosti.