Co je třeba dělat?
Co je tedy třeba dělat? Jak zůstat podobnými větvi mandloně, která kvete a ohlašuje novou dobu, a jak uchovat žár, dravost a tvořivost počátků?
Není dobré začínat hovor na naše téma příliš zdaleka. Přes veškeré námahy a tísně, „Boží lampa ještě nezhasla“ (1 Sam 3,3). Z některých hledisek možná už příliš oleje nezůstává, možná je málo síly (srov. Zj 3,2). Ale dějiny a paměť mají ještě jistou sílu, skrytou, ale rozpálenou jako řeřavé uhlí pod popelem. A Bůh zná tento skrytý oheň: „Bůh není nespravedlivý, že by zapomněl na to, co jste vykonali, a na vaši lásku, kterou jste kvůli němu projevovali, když jste prokazovali a stále prokazujete služby spolukřesťanům“ (Žid 6,10). A proto říkáme, že „si jen přejeme, aby každý z vás projevoval stejnou horlivost do té doby, kdy se naplní naše naděje až do konce; abyste neochabli, ale spíše napodobovali ty, kteří pro svou víru a trpělivost dostanou dědictví, které mají slíbeno“ (Žid 6,12). (5)
My všichni jsme dědici a aktivní uživatelé ustavující zkušenosti, kterou nazýváme charisma: každé charisma má ve své počáteční fázi jak osobitost mystiky, tak proroctví. Protagonistou, který rodí a orientuje charisma zasvěceného života, je Duch Svatý: to on v nás umožnil, abychom se živě setkali se spásným dílem Ježíše Krista, označil nás a vybavil pro evangelijní dobrodružství, aby bylo se zalíbením přijato jako dar a prožíváno jako poslání a závazek, které posvěcují a proměňují hodnoty a cíle, a orientují život jasným a rozhodným způsobem.
Mluvit o proroctví znamená mluvit především o mimořádnosti Ducha, který „mluvil ústy proroků“, jak recitujeme v Krédu. On i nadále promlouvá ústy proroků, a toto „promlouvání“ – jak nás prorocká povolání učí – se zpočátku projevilo Tereziinou mystickou zkušeností, a to natolik silnou a strhující, že jí neumožnilo žádnou cestu k úniku nebo k odmítnutí. „Svedl jsi mě, Pane, a nechal jsem se svést; zdolal jsi mě a přemohl“ (Jer 20,7). A od onoho dne byl v srdci zakladatele a zakladatelky „jakoby hořící oheň“ (Jer 20,9), který drtí kosti i život sám. A tato zkušenost nám byla předána, aby byla poznávána a chráněna, aby byla žita a rozvíjena v souznění s Kristovým Tělem v jeho trvalém růstu (srov. Mutuae relationes 11).
Charisma tedy není unaveně vlečeno ani smutně předáváno. Je třeba znovuzrození, obrácení všech okamžiků „k“ a „v“ nekonečné Lásce. Bylo darováno a předáno s žárem, který spálil překážky a odpor, nemůže se tedy předávat pouhou údržbou, v rutině neplodné a bezcenné víry, v povrchní lásce, v malicherném a vágním smyslu pro církev. Charisma bude plodné jen tehdy, když budeme mít zamilované a „přemýšlející srdce“ a když přivedeme charisma k plodné motivaci, kvůli které nám bylo dáno.