Ježíšova skrytost jako znamení Boží skrytosti (mysterium secretum)
Už bylo uvedeno, že teologická reflexe o Kristově pozemském životě se v minulosti soustřeďovala zejména na tajemství Vtělení a Vykoupení, přičemž obě tato tajemství byla nahlížena spíše staticky a ontologicky či přinejmenším ve výrazně zužujícím chronologickém vymezení. Vtělení tak bylo chápáno jako „okamžik“ spojení Ježíšovy lidské přirozenosti s božskou osobou Slova v okamžiku zvěstování (srov. Gal 4,4; Lk 1,26n.) či dokonce jednoduše jako jeho výsledek (hypostatická unie), Vykoupení zase výhradně jako plod Ježíšova utrpení, smrti a vzkříšení, tedy posledních dní jeho života (srov. Gal 4,5; 1Kor 15,3‑5). Tím se veškerá pozornost zaměřovala takřka výlučně na počátek a závěr Kristovy pozemské pouti a opomíjel se význam – i z hlediska tajemství Vtělení a Vykoupení – ostatních okamžiků a období jeho více než třicetiletého „přebývání mezi námi“ (Jan 1,14).
Současná teologie se snaží toto jistě neoprávněné zužování odbourat mimo jiné i tím, že začíná opět (a to zejména ve shodě s Janovým evangeliem a po vzoru mnohých církevních otců) prezentovat tajemství Vtělení a Vykoupení dynamicky a v širším kontextu dějin spásy; Vtělení je tak vnímáno jako postupné stávání se božského Slova člověkem a Vykoupení podobně jako proces, který sice vrcholí Ježíšovým velikonočním tajemstvím, avšak jeho realizace probíhá už během celého předchozího pozemského života našeho Pána. Tím se dosahuje mimo jiného toho, že „vtělení a velikonoční tajemství nejsou natolik oddělenými okamžiky, aby působily napětí mezi ontologií a soteriologií“, (4) ale zejména se tím začínají doceňovat i ostatní události Kristovy lidské existence a jejich hluboká vnitřní jednota a provázanost.
Když k tomu navíc připočteme teofanický, či chceme-li, svátostný charakter událostí Kristova života, který byl velmi zdůrazněn zejména předkoncilním liturgickým hnutím a vyústil do formulace nauky o Ježíši Kristu jako Pra-svátosti (Ursakrament), (5) význam jednotlivých okamžiků pozemské existence Ježíše z Nazareta tak vyvstává v celé své teologické síle a důležitosti. Je-li totiž Kristus „velkou svátostí Boha a setkání lidstva s Bohem“, (6) pak všechno, co za svého života prožil, je součástí vrcholu a naplnění židovsko‑křesťanského Zjevení (srov. KKC 65n.) o Bohu a člověku ve vztahu k němu.
Znamení zjevující svou skrytostí
A z tohoto velkého, podle tradice třiatřicetiletého Zjevení, představuje Ježíšův skrytý život plných třicet let! Třicet let vtělování se, třicet let dozrávání vykoupení lidstva, třicet let zjevování Boha vlastní skrytostí… Zvláště tento poslední aspekt by se mohl ovšem jevit jako vnitřně si odporující: jak je možné zjevovat skrytostí, jak je možné, aby znamení nebylo vidět? O Kristově lidství uvažujeme přece jako o viditelném znamení neviditelného Boha (srov. Jan 1,18), avšak může tohoto neviditelného Boha naznačovat lidství, které je nám zahaleno rouškou anonymity a neproniknutelného mlčení a tím do jisté míry samo neviditelné? Naše těžkost v přijetí podobného pojetí souvisí zřejmě s helénskou mentalitou, která v nás tak často převládá a která považuje za pravdivé jen to, co je „odhalené“ (7) a zjevné, a je přesvědčena, „že rozumová schopnost stačí na všechna tajemství skutečna“. (8) Avšak novozákonní výpovědi, z nichž máme jako křesťané vycházet, jsou z tohoto pohledu spíše výsledkem plodného setkání této řecké kultury s jinou kulturou, totiž semitskou, s hebrejskou mentalitou, která je tajemství a skrytosti mnohem otevřenější a pro ně citlivější; ta je vyjadřuje nejméně dvanácti různými lexémy, takže není přehnaná následující výpověď: „Toto překvapující bohatství hebrejského slovníku je známkou toho, že Izraelec měl hluboký smysl pro skrytost, tajemství, neprobádatelnost věcí…“ (9) Možná i proto pro něj pravda nevyžaduje „odhalení, snětí závoje“, jako je tomu v řečtině, nýbrž je mu spíše synonymem stálosti, onoho stanového kolíku pevně zatlučeného do země, který zřejmě stojí za kořenem ’‑m‑n, označujícím to, co je pevné, jisté, důvěryhodné, trvalé, vyzkoušené a co poskytuje oporu. (10) Pravdivé a smysluplné proto není pouze to, co je zjevné (faktičnost), ale i to, co je skrytě přítomné a působící a na čem je možné mít podíl.
A takové je i znamení Ježíšova skrytého života: je hodnotné a smysluplné, neboť právě svou skrytostí zjevuje tajemnou skrytost samotného Boha. Hospodin totiž, ačkoliv se zjevuje svému izraelskému lidu, (11) nepřestává mu být zároveň skrytý: (12) „Izraelský Bůh zůstává nadpřirozený a nedotknutelný přesto, že dovoluje, aby se člověk přiblížil jeho tajemství, které však zůstává neproniknutelné.“ (13) Vrcholnou výpovědí je tu zřejmě vyznání Deuteroizaiáše: „Opravdu, ty jsi Bůh skrytý, Bůh Izraele, spasitel!“ (Iz 45,15), které se vší pravděpodobností vychází ze zkušenosti Božího způsobu jednání za babylónského vyhnanství, kdy se zdálo, že Hospodin neprojevuje svou spásnou moc, zatímco ve skutečnosti již připravoval podivuhodnou záchranu svého lidu, avšak skrytě, zahaleně.
Ježíšův skrytý život – znamení skrytého tajemství Boha
Přesně tomu také odpovídá novozákonní pavlovské pojetí tajemství (mystêrion), které lze definovat jako „neprobádatelné spásné rozhodnutí Boží, které se opírá o nesrovnatelnou postavu Ježíše Krista, ukřižovaného a vzkříšeného, a přímočaře se uskutečňuje v dějinách a v eschatonu co do dvou rozměrů – komunitního (ekklêsía) a individuálního (= nový člověk)“. (14) Na jedné straně jde o tajemství, které je určeno ke zjevení (srov. např. Mt 13,35), na straně druhé ani po odhalení nepřestává být tajemstvím. A také v evangeliích nás Ježíš upozorňuje nejen na to, že „není nic skrytého, co by nemělo být zjeveno, ani nic tajného, co by nemělo být poznáno“ (Mt 10,26 a par.), ale zároveň nás ve svých podobenstvích ujišťuje, že Boží království se podobá pokladu, skrytému v poli (Mt 13,44), a kvasu ukrytému ve třech měřicích mouky (Mt 13,33 a par.) a že jeho Otec je ve skrytosti (Mt 6,6) a tím vším nám poukazuje na skrytý charakter Božího bytí a působení.
Bůh a jeho konání je tedy skrytým tajemstvím (mysterium secretum), které ani tehdy, když se udílí ve Zjevení a odhaluje se tak věřícím, nepřestává být tajemným a skrytým tomuto světu. (15)
Proto také Ježíšův pozemský život, který je celý Zjevením neviditelného Boha, obsahuje kromě období veřejného působení také dobu jeho naprosté skrytosti. Ba, co víc, tato jeho skrytost – přinejmenším svou časovou délkou – několikanásobně přesahuje dobu veřejného Zjevování Otce. Právem proto mnozí věřící rozjímají o třiceti skrytých letech Páně, které připravují jak tři roky hlásání a uzdravování, tak i tři hodiny smrtelného zápasu na kříži. A právem se přitom zdůrazňuje, že tyto tři hodiny a tři roky by bez oněch třiceti let nebyly vůbec možné… Především se nám tím ovšem připomíná, že Bůh je a zůstane pro člověka tajemstvím a že proto i Boží působení je lidem víc skryté než zjevné. Dlouhá Ježíšova léta v ústraní, která evangelia jen mlčky nabízejí křesťanům k opětovné meditaci, nás mají znovu a znovu pobízet k tomu, abychom si byli neustále vědomi tohoto skrytého tajemství Otce: Bůh se k nám sklání, oslovuje nás a vede, a my to dlouho nejsme s to odhalit, nevíme o tom. A dokonce i v okamžiku, kdy se nám už toto jeho jednání stane zjevným, tušíme díky němu, že z Božího tajemství se tím nic neubírá. Bůh se totiž zjevuje ne proto, abychom plně pronikli a pochopili jeho tajemství, nýbrž abychom jím byli uchváceni a uvedeni do živého společenství s Ním. Ježíšův skrytý život to má naznačit: Bůh přebývá často velmi dlouho nepoznán mezi námi, aby nám bylo snazší, až svou přítomnost odhalí, žít naplno a vědomě s Ním.