Pravda kříže
Pokoře učila Editu Steinovou láska k ukřižovanému Ježíši. Ta jí nedovolila soudit hitlerovské vrahy, ale vedla ji k dostiučinění za rozpoutané zlo. Po „křišťálové noci“ si Edita neustále opakovala: „Toto je stín kříže, který se klade na můj národ. Kéž by se vzpamatoval! Nyní se naplňuje prokletí, které na sebe svolal. Kain musí být pronásledován, avšak běda tomu, kdo se dotkne Kaina. Běda, až za to, co se dnes děje Židům, přijde na toto město a na tuto zemi Boží pomsta!“
Pravda o kříži, to je – jak píše v díle Kreuzeswissenschaft (Věda kříže) – „pravda živá, skutečná a konající; zapadá do duše tak jako pšeničné zrnko, zapouští v ní kořeny a roste. Dává duši uvedené rysy, vede její jednání, a právě podle toho způsobu jednání ji lze uvidět a poznat. (…) Z této životní formy a síly v nejhlubším nitru duše se utváří také způsob chápání života, určitý obraz Boha a světa, který si člověk vytváří.“
Sebe samu vložila beze zbytku na misku pravdy. Při plebiscitu 10. dubna 1938 – sama vždycky mírná a nesmělá – zapřísahala sestry, aby rozhodně hlasovaly proti Hitlerovi, protože tady přece nešlo o politické hrátky, nýbrž o válku proti Bohu; proto je zapotřebí odvážně vyznat své přesvědčení a víru. Právě během tohoto hlasování se přišlo na to, že je Židovka. Od toho okamžiku se její život ocitl v ohrožení.
Po okupaci Holandska se musela s rodnou sestrou Rosou hlásit na gestapu „kvůli ověření papírů“. Vzbudila nevoli úředníků svým pozdravem: „Pochválen Pán Ježíš Kristus“ namísto úředního „Heil Hitler“. Když celou záležitost hlásila své převorce, a ta jí vytkla neuvážené a nemoudré jednání, odpověděla jí, že byla k tomuto chování vnitřně vedena. Věděla, že tu jde o „válku mezi Kristem a Luciferem“.
Lásku k pravdě „měla v povaze“. Zachoval se dopis dvacetileté Edity jejím rodným sestrám, zničeným jakýmsi rodinným neštěstím ve spojitosti s první světovou válkou. Varuje je, aby nedělaly ukvapené závěry nad „zjevnou pravdou“. Píše:
„Nesmíme se omezovat jenom na ten úsek života, který máme na dosah, zvláště na to, co je na povrchu a co tak jasně bije do očí. Je jasné, že se ocitáme v okamžiku obratu v rozvoji našeho duchovního života a neměli bychom si stěžovat na to, že krize trvá déle, než je komu po chuti. To, co se nyní jeví tak strašné a co ani v nejmenším nehodlám hájit, je duch času, který je třeba překonat. (…) Každý vidí na sobě jen samé klady, a u druhých zase jen samé zápory, ve vztahu k národům i stranám. Nyní je všechno v jednom víru; kdo ví, kdy nastane trocha klidu a jasnosti. V každém případě je život až příliš složitý, než aby se dal uzdravit nějakým promyšleným plánem nápravy světa, a také aby se dalo definitivně a jednoznačně určit, jak se má odvíjet.“
Závěr dopisu udivuje optimismem, když uvážíme, že Edita tehdy prožívala mnohé potíže kvůli válečnému stavu, domácím poměrům a vlastnímu duchovnímu zápasu. Vyznává: „Chtěla bych na vás přelít něco z toho, co mně samé dodává sil po každé nové ráně. Mohu říci, že po tom všem, co mě za poslední rok potkalo, jsem více nežli kdykoli předtím pro život.“
Pohled na povrch věcí nevede k jejich správnému řešení, proto povzbuzuje, abychom na současnost hleděli z perspektivy věčnosti. Za druhé světové války napsala svému švagrovi:
„Dožijeme se okamžiku, kdy se dějinné události naší doby stanou už jen dějinami? Velice toužím spatřit to ve světle věčnosti. Tu si člověk stále více uvědomuje, jak jsme ke všemu slepí. Je zarážející, jak nesprávně se dříve hledělo na tolik věcí; a přece už v následujícím okamžiku se můžeme dopustit stejné chyby tím, že si utvoříme úsudek z konečných indicií.“
Edita Steinová je přesvědčena, že pravdivou odpověď na životní otázky poskytne jedině víra. Země klame zdáním pravdy nebo pouze částečnou pravdou. Dokonce i vnitřní „osvícení“ jsou jejím pouhým odrazem.
„To, co někdy víme – dle našeho zdání – o vlastní duši, je sotva letmým odrazem toho, co zůstává tajemstvím Boha až do dne, kdy se nám zjeví všechno. Těším se nadějí budoucího vidění v jasnosti. Víra v tajemné a před námi skryté dějiny duše by nám měla poskytovat oporu především tehdy, když to, co vidíme zvnějšku (u sebe nebo u druhých), by nám mohlo brát odvahu.“
Často opakovala: „Nesuďme, a nebudeme souzeni. Všechny nás klame vnější zdání věcí. Stojíme tady na zemi před neproniknutelnými záhadami, jejichž pravdu zná jedině sám Stvořitel.“
Edita Steinová měla dar milovat skutečnost. Uvědomovala si v člověku obraz Nejsvětější Trojice, což mnohokrát vyjádřila ve svém díle Endliches und ewiges Sein (Konečné a věčné bytí). Stopy Boží Trojice ostatně nacházela v každé věci. Jejím charakteristickým rysem byla vnímavost vůči Božím věcem a schopnost správně rozlišovat, v teologii označovaná jako sancta discretio. Tímto názvem také nadepsala svůj rukopis-závěť, kterou na rozloučenou věnovala kolínské převorce. Tuto „svatou rozumnost“ nazývá „smyslem“ pro Boha. Píše: „Radikálně se liší od bystrosti lidského úsudku. Rozlišování se tu neděje postupně a v rozvíjejícím se procesu vynášení soudů, jak je tomu v případě zkoumání vedeného lidským rozumem, ale duše rozlišuje tak jako oko, které v jasném denním světle vidí bez potíží ostré obrysy věcí.“
Byla obyčejná a prostá, vynikala kulturou ducha a harmonizováním těch nejbožštějších věcí s nejpřirozenějšími. Měla velkou schopnosti milovat a také oplývala emocemi „ohnivého rázu“, jak ji charakterizuje P. Walzer. Svou povahu a veškerou osobnost se snažila neustále přizpůsobovat objektivním normám a hlediskům pravdy. Vypracovala si především vnitřní usebranost, protože jí pomáhala „vidět i docela malé věci ve velkých souvislostech, (…) a správně ocenit podle definitivní míry jejich správnou hodnotu a podle toho řídit svůj postoj“.