Formace ženy
Hlavní kontury přirozenosti a povolání ženy implikují v předchozích bodech specifický proces formace, který by měl brát v potaz lidství, ženskost a individualitu formovaných osob. Především je však zapotřebí vyjasnit základní pojmy spojené s tímto tématem. Světice psala o učení, když šlo o utváření rozumu, nebo o schopnostech osvojovaných cvičením. Tam, kde se vůle zaměří na určitý cíl, hovořila o vedení a výchově. Nejhlouběji sahá podle jejího názoru výchova a formační práce (Bildungsarbeit), protože při ní nejde jen o lidské schopnosti, ale protože se dotýká vlastní substance duše, aby ji formovala. Zároveň tak probíhá formace celého člověka. (81)
V nástinu základních idejí formace představila Edita Steinová nejprve pojem vzdělávání (Bildungsbegriff), které, jak tvrdila, vedlo v Německu k závažné krizi. Mínila tím systém sahající do období osvícenství, pro které se stalo ideálem osvojit si co možná nejširší encyklopedické poznatky. V základu spočívala idea duše jakožto tabula rasa, která by měla být co nejdůkladněji popsána rozumovým přijímáním a paměťovým osvojením si toho kterého obsahu. Na rozdíl od dřívějšího systému světice prohlašovala, že vzdělání (Bildung) není jen jakýmsi vnějším osvojením si poznatků, nýbrž podobou, kterou přijímá lidská osobnost za působení nejrůznějších cizích sil, nebo také procesem, který k tomu vede. Materiálem, který má být formován, jsou v první řadě duševně-tělesné schopnosti, které si člověk přináší na svět, a následně formační materiál, který je trvale přijímán zvnějšku a který si má člověk osvojit. Tělo jej přebírá z hmotného světa a duše z duchovního prostředí, neboli ze světa osob a statků, které jsou jí dány za pokrm. (82)
Prvotní a zásadní formace se děje zvnějšku. Tak jako je v rostlinném semínku ukrytá vnitřní forma a neviditelná síla působící růst, i v člověku je uložena vnitřní forma, která směřuje k rozvoji určeným směrem a svou cíleností dosahuje určité zralé podoby, dokonale utvořené osobnosti s naprosto individuálními konkrétními vlastnostmi. K těmto formativním silám se přidružují další, také vnější, přicházející od lidských vychovatelů. Na nich bude záviset, jestli vystačí stavební materiál nezbytný k rozvoji v podobě zdravé výživy, umožňující dosáhnout určeného cíle rozvoje. Podstatnou součástí procesu vývinu a výchovy je utvoření orgánů, které potřebuje duše a tělo ke strávení dodávané výživy. Duševní orgány se vyvíjejí podle jejich aktivace na základě odpovídajícího materiálu.
K plánovanému vnějšímu jednání se přidává ještě nedobrovolný vliv prostředí. Pouze to, co zvnějšku proniká do nitra duše, nikoli to, co přijímáme pouze rozumem nebo smysly, ale srdcem (Herz und Gemüt), může být nazváno skutečným formačním materiálem. Je-li ten vštípen do duše, přestane být pouhým materiálem, ale sám formačně působí a pomáhá duši ve výchovném procesu. Dospívající člověk, který se probouzí k duševní svobodě, síla jeho svobodné vůle dokáže pracovat na vlastní formaci, a buď se otvírá, nebo naopak uzavírá vůči výchovným činitelům. Člověk sám je samozřejmě také závislý na materiálu, který je mu daný, a nemůže sám ze sebe udělat něco, čím od přírody není. Jediná moc milosti není dle Editina názoru svázána s přirozeností a může dokonce tuto vnitřní formu zevnitř přetvářet. Proto je výchova záležitostí mnohem složitější, plnou tajemství a podléhající svévoli méně, než jak se zdálo osvícencům, kteří nepočítali s nejpodstatnějšími formačními faktory. (83)
Když Edita psala o formačním materiálu, podrobněji přitom analyzovala strukturu ženské duše. Vnější faktory, jako je sebevýchova, jsou ve svém působení spojené s prvním faktorem, přirozenými vlohami (Anlage), a tedy nemohou v člověku vychovat to, co v sobě od přirozenosti nemá. Veškerá lidská výchovná práce dokáže pouze poskytnout materiál, povzbudit k aktivitě, dát příklad, ale nemůže člověka přinutit k následování. Přirozenost klade meze výchovné práci. Ale Bůh, který je dárcem přirozenosti, ji může přetvořit jiným, nadpřirozeným způsobem a dokáže duši zevnitř přimět k přijetí určitých postojů, i když darem svobody vyloučil jakékoli mechanické řízení lidské vůle. (84)
Za střed ženské duše prohlašuje Edita srdce (das Gemüt). Proto se do centra formace dostává formace srdce (Gemütsbildung). Srdce se projevuje emocemi, jako je radost a smutek, náladami, jako je pokoj ducha a sklíčenost, zaujímáním postojů, jako je nadšení a pobouření, povahou, jako láska a nenávist. To všechno ukazuje na postoj člověka ke světu a k sobě samému. Kdo chce probudit srdce a uvést je do pohybu, ten je musí přivést do styku s něčím, co je rozpohybuje. Edita je přesvědčena, že především lidské osudy a činy, osobně prožité nebo ukázané v dějinách a v poezii, ale také pravda a estetické kategorie na prvním místě s krásou jsou s to pohnout srdcem. Mezi školními předměty si podle ní zaslouží zvláštní místo náboženství, dějepis, mateřský jazyk a další jazyky, protože tyto předměty zvlášť formují srdce. V každém hnutí srdce se nalézá hodnotící moment. Srdce chápe všechno buď jako pro člověka pozitivní nebo negativní, nebo jako samo v sobě. Proto může srdce vyhodnotit, jestli je něco správné nebo špatné, náležité nebo nepatřičné. Jde o to, abychom v srdci probudili radost z toho, co je skutečně krásné a dobré, a naopak odpor k tomu, co je nízké a sprosté. Důležitý je přitom správný postoj vychovatelů, protože nadšení vyvolává nadšení. Takové vedení srdce k zaujímání správného stanoviska je zároveň výchovným prostředkem vedoucím ke schopnosti rozlišovat. Nelze ukazovat pouze dobro a krásu, protože život bude dítě konfrontovat i s negativními skutečnostmi. Je zapotřebí učit je rozlišovat kladné a záporné skutečnosti a zaujímat vůči nim správný postoj. (85)
Nejlepším prostředkem k formování srdce je podle světice spoluprožívání postojů, protože na dobrovolných a nedobrovolných vlivech okolí do značné míry závisí růst člověka ve světě hodnot. Proto je nesmírně důležité, aby formace spočívala v rukou lidí, jejichž srdce je správně formováno. Skrývá se tu však i nebezpečí, protože city a postoje srdce jsou „nakažlivé“ a snadno se přenášejí z duše na duši, jakoby čisté stavy, které neznamenají otevření se nabízeným hodnotám a v duši zainteresovaného nemají místo. V takovém případě se ovšem nedosáhne žádné formace, nýbrž jen klamného zdání. Proto jde o to, aby výchova vedla ke skutečnému prožívání a odmítala pouhé zdání skutečnosti. Něco takového není možné bez dostatečného školení rozumu. Už sám postoj srdce musí vést k poznání hodnot, a na tom rozum a srdce určitým způsobem spolupracují. Kdo pochopil, proč se něco nazývá krásné nebo dobré, ten nebude jen přejímat postoje druhých. K rozlišení toho, co je pravdivé a nepravdivé, mimo kritiku rozumu, je důležité setkat se s praxí. Hnutí srdce jsou pohonem, který dává impuls k jednání. Kdo je skutečně uchvácen uměním, obětuje vlastní pohodlnost, jen aby si je mohl vychutnat. Kdo skutečně miluje bližního, ten nepřejde lhostejně kolem potřebného spolubratra. (86)
Ženě nepostačí milovat, aniž by poznala předmět a cíl své lásky. Proto je zapotřebí přinutit rozum k činnosti. Ale formace rozumu nemůže probíhat na úkor srdce. Edita říká, že to by znamenalo záměnu prostředku za cíl. Nejde o to, abychom do učení zapojili všechno, co má utvářet rozum. Měli bychom směřovat k tomu, abychom za cenu co nejmenších nákladů dosáhli co nejvyšší účinnosti. Není tu jen teoretický, ale i praktický rozum, který stojí každého dne před nejrůznějšími úkoly. Proto je důležitější školit duševní síly spíše na konkrétních úkolech, nežli na teoretických problémech. Podle světice to spíše odpovídá přirozenosti ženy, která je spíše zaměřena na konkrétní, nikoli abstraktní skutečnost. (87) Proto skutečná ženská formace zahrnuje nejen rozum, ale celého člověka na prvním místě se srdcem a vůlí. (88) Je ale zapotřebí zdůraznit Editin nesmírný přínos tím, že poukázala na nutnost školit rozum ve formačním programu ženských škol. Neméně důležité je zmínit zásadní roli výuky náboženství v Editině výchovném systému. (89)
Formační materiál vymezuje podle názoru Edity Steinové cíl výchovy. Tento cíl se v materiálu jeví jako dosažitelný, proto světice hovoří na prvním místě o cílích, které stanoví přirozenost a určení ženy. Už sám materiál ukazuje cíle výchovy buď vnitřním způsobem, nebo vymezuje alespoň hranice jeho vnějšího pojmenování. Už jsme vyjmenovali hlavní cíle ženy jakožto manželky, matky, zodpovědně náležející k národu a ke společenství národů, a konečně služebnice Páně. Z přirozenosti materiálu a formačního cíle plynou praktické požadavky, které označují, kdo má formovat a jakými cestami a prostředky. (90) Když Edita požadovala zrovnoprávnění v profesní sféře, zároveň se stavěla proti výchově děvčat, která by přebírala své hlavní myšlenky z výchovy chlapců. V tomto bodu neznamená rovnoprávnost podle jejího názoru unifikaci, která by setřela zvláštnost ženské přirozenosti. (91) Edita stanovila cíle výchovy kolem ideje dokonalého lidství, dokonalé ženskosti a individuality. (92)
Světice rozebrala také roli společenství, která zásadně ovlivňují výchovu dívek. Tím prvním a nejdůležitějším je rodina. Je toho názoru, že zásadní formační závazek spočívá v člověku samém. Ten, jakožto rozumná, svobodná a zodpovědná bytost, je schopen a povinen pracovat na formaci sebe samého. Protože ale neužívá rozumu a svobody hned od počátku svého bytí, musí na jeho výchově pracovat nejprve jiní, aby se následně cizí činitele spojily s vlastním úsilím. Ze solidarity v lidské zodpovědnosti a z charakteru jednotlivce jakožto člena společenství, které se rozděluje na další společenství, plyne zodpovědnost druhých za výchovu každého člověka. Edita uvádí tři společenství, která jsou pro každého člověka nezbytná. Jsou jimi rodina a stát jakožto přirozená společenství, a církev jakožto společenství nadpřirozené. (93)
Podle světice neexistují žádné jiné podstatnější výchovné faktory. Je zapotřebí uvědomit si, že všechno, co je přijímáno do nitra duše, má výchovný vliv. Nelze podceňovat žádný kontakt s lidmi. Působení jednotlivců nebo organizací může buď pomáhat, nebo také škodit práci hlavních vychovatelů. Církev, stát a rodina nemohou dosáhnout svých cílů bez závažnější vnitřní a vnější konfrontace se zásadními výchovnými činiteli. Měly by též vzájemně respektovat svá práva. Nedostanou se do vzájemného konfliktu, pokud se omezí na to, co přísluší jejich cíli. Chuť rozšířit vlastní pravomoc vytýkala Edita především státu, který za éry Kulturkampfu zasahoval do oblasti rodiny a církve. Světice ale přiznala, že univerzální mandát vyučovat a vychovávat může být deformován i představiteli církve, což stejně tak vede ke konfliktům. (94)