Učitelky v tereziánském Karmelu
Ani Tereziino vyučování jako třetí rozměr jejího osobního charismatu nezůstalo v Řádu bez odezvy, třebaže naráželo už v její době na největší nepochopení a odpor. A právě toto dlouhodobě přetrvávající odmítání žen jako učitelek v církvi také snáze vysvětluje, proč v prvním období nenajdeme tolik a tak výrazných postav učících bosých karmelitek jako v době obnoveného rozkvětu od druhé poloviny devatenáctého století.
Přesto jich lze alespoň několik i pro toto první období jmenovat. Stačí zmínit Marii od sv. Josefa (Salazar, 1548-1603), jednu z nejbližších přítelkyň svaté Terezie, kterou někteří dokonce neváhají označit za „první velkou karmelitánskou spisovatelku po světici, a to ne pouze chronologicky, ale i zásluhami“; (55) nebo Cecílii od Narození (1570-1646), autorku velmi zdařilé poezie, ale i Traktátu o sjednocení či Traktátu o přetvoření duše v Boha; anebo nakonec Terezii od Ježíše Marie (1592-1641), „vznešenou spisovatelku božské lásky“. (56)
Přeneseme-li se však na přelom devatenáctého a dvacátého století, máme před sebou hned dvě významné představitelky nauk o duchovním životě, vzniklých na půdě tereziánského Karmelu: svatou Terezii od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře (Martin, 1873-1897) (57) a blahoslavenou Alžbětu od Trojice (Catéz, 1880-1906), (58) společně označované von Balthasarem jako „sestry v Duchu“. (59)
Svatou Terezii z Lisieux a její „malou cestu“ jistě není potřeba blíže představovat; (60) její význam dokládá už samotný fakt, že byla papežem Janem Pavlem II. dne 19. října 1997 prohlášena (jako třetí žena v dějinách po Terezii z Avily a Kateřině Sienské) učitelkou církve.
Alžběta od Trojice stojí poněkud ve stínu své o sedm let starší „sestry“, ale její nauka je neméně vzácná a potřebná křesťanům žijícím na prahu třetího tisíciletí. Spočívá v žité připomínce jedné ze základních pravd teologické antropologie, že v nás totiž přebývá celá Trojice a že jsme povoláni k adoraci a chvále živého Boha, která se uskutečňuje zejména vědomou účastí na tomto tajemství jeho vnitřního života. (61)
Poslední postavou ženského tereziánského Karmelu, kterou bych zde rád zmínil jako duchovní učitelku, je svatá Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein, 1891-1942), filozofka husserlovské fenomenologie (ale i tomistické scholastiky), neúnavná hledačka pravdy, která ji nakonec nalézá – jak na úrovni teoretického poznání, tak i v životní praxi – ve „vědě kříže“. (62) I ona se dočkala od současného papeže (63) významného docenění, když byla 1. října 1999 prohlášena spolu s dalšími dvěma ženami (Brigitou Švédskou a Kateřinou Sienskou) patronkou Evropy.
Ženský génius mystického směřování k Bohu, zakládání nových klášterů a duchovního vyučování, jímž je charakterizována svatá Terezie od Ježíše, se tedy – jak je vidět – živě projevoval v dějinách tereziánského Karmelu a nepřestává v něm působit dodnes. Tímto charismatem mu totiž avilská světice dala „duši“ a díky němu má toto řeholní společenství neustále co říci církvi i světu.