Motivy vedoucí světici k volbě řehole
Zaměříme se na dvě věci:
Proč si světice vybrala text Inocencovy řehole?
A kdy si ji zvolila?
22. Nejprve si připomeneme několik základních údajů, i když jsou všeobecně známé:
První: tři fáze řehole, které spadají do doby před Terezií. Uvedeme je pod již zmíněnými názvy:
- Albertova řehole. Sepsaná sv. Albertem na začátku 13. století (mezi 1206 a 1214). Určená poustevníkům na hoře Karmel. Schválená Honoriem III., a Řehořem IX. (1226 a 1229).
- Inocencova řehole. Jedná se o řeholi sv. Alberta. Revidována, opravena a zmírněna kardinálem Hugem od sv. Sabiny a Vilémem, biskupem z Antarady za potifikátu Inocence IV. (1247). Určena karmelitánům, kteří se již usadili v Evropě a tedy museli přijmout nový způsob života, bez toho že by opustili prvotní poustevnické touhy. Text byl schválen papežem Inocencem IV. v Lyonu r. 1247.
- Evženova řehole. Je stejná jako předcházející, její kající charakter je zmírněn řadou papežských povolení, počínaje zmírňovací bulou Evžena IV. „Romani Pontificis Providentia“ (1432).
23. Druhý: uvedeme nejvýraznější rozdíly mezi třemi fázemi řehole a budeme přitom vycházet z pohledu světice:
- Na svém prvním stupni je řehole čistě poustevnická, i když obsahuje některé prvky společného života. Oddělené cely, jídlo o samotě, soukromá modlitba breviáře, atd. … Ale – společné denní slavení mše svaté…
- Na druhém stupni, aniž by popřela svůj původní poustevnický charakter, obsahuje již některé cenobitské prvky. Povoluje se zakládání domů mimo osamělá místa; společná modlitba breviáře; společné požívání jídla a společné vlastnictví nějakých zvířat k obživě; zmírnění předpisu půstu od masa a je také zkrácena doba přísného mlčení (již ne od nešpor, ale od kompletáře).
- Třetí stupeň je charakterizován skupinou dokumentů, které byly připojeny k textu řehole a podmiňují její zachovávání, avšak k žádným redakčním úpravám textu nedochází.
24. Terezii, která prošla obtížným komunitním životem v klášteře Vtělení, zajímají dvě věci: samota a společenství, obě vzájemně propojené. Samota komunity je v zásadě vyjádřena klauzurou. Samota řeholnic: uvnitř komunity a na solidním základě komunitního života: společná modlitba, společné rekreace, práce v samotě, atd. Dávkování těchto dvou prvků bude od počátku vytvářet život, který světice zamýšlí jako styl u sv. Josefa v Avile.
25. Když v Inocencově řeholi našla výše zmíněné prvky, tak si ji vybrala. Ve svých spisech hovoří o „Kristově sboru“, „domu Panny Marie“, „malých holubníčcích Panny Marie“, nebo dává rady „žít společně“. Zdůrazňuje tento cenobitský ráz řehole, který dál vypracuje a upraví. Když říká „jsme poustevnice“, „samota je útěchou“, nebo že ideál obyvatelek sv. Josefa je přebývat „jenom s Ním samotným“, „nebýt spolu kromě stanovených hodin“ atd. potvrzuje tím prvotní poustevnický a kontemplativní charakter řehole. Sladění těchto dvou složek dosáhne svou přítomností a svou tvůrčí schopností. Inocencův text řehole považuje za lépe formulovaný než text sv. Alberta. (21)
26. Kdy se světice takto rozhodla? Do jaké míry pochopila tyto jemné odstíny? Bylo by anachronismem vyžadovat od zakladatelky historickou a kritickou znalost řehole, jež byla zcela mimo její vizi a kulturní starosti té doby. Nechybějí však důkazy, že znala řeholi v jejím původním znění (Albertovu). V určitém momentu – nezávisle na dispenzích a privilegiích, které podmiňovaly praktický výklad a dodržování řehole – si uvědomila její charakter. Ještě si to upřesníme. (22)
27. Na jaře r. 1562 obrátí Marie od Ježíše Tereziinu pozornost k původnímu textu karmelitánské řehole. V té době světice již poslala do Říma žádost o povolení k založení. „Založit nový klášter“ v té době obvykle znamenalo založení pod některou z řeholí, která je schválena církví. Světice žádá o založení pod karmelitánskou řeholí. Z Říma jí již přišla kladná odpověď. Jak „žádost“ světice, tak i breve z Říma (7. února 1562) se výslovně odvolávali na karmelitánskou řeholi, avšak bez jakékoli zmínky o „první“ řeholi. To proto, že jak žádost, tak i breve časově předcházeli Tereziinu setkání s Marií od Ježíše a zájmu hlouběji poznat karmelitánskou řeholi. (23)
28. Po svém návratu z Toleda do Avily posílá světice do Říma novou žádost o druhé breve, které má vyplnit nedostatky toho předchozího v otázkách chudoby. Tato oprava je motivována „první řeholí“: matka Terezie, „abatyše od sv. Josefa“ a její mnišky touží „nemít žádný osobní ani společný majetek podle ´první řehole´ uvedeného řádu…“ Toto znění se opakuje v římském reskriptu z 5. prosince 1562. Také o tři roky později (17. července 1565) v bule Pia IV., o kterou Terezie požádala pro potvrzení předchozího breve, se opakuje a potvrzuje tato motivace „první řehole“. (24)
Závěrem můžeme říci, že na počátku tereziánského charismatu stojí milosti zaplavující zakladatelku. Objev „prvotní řehole“ je až z pozdější doby: zájem o ni spadá do téměř stejné doby jako založení kláštera sv. Josefa a tento objev znatelně ovlivnil první kroky založení. A v té době také ukázal nejen na správné pojetí chudoby, ale také, a to především, na „nový styl života“, který světice zavede na svých Karmelech.