Život modlitby
Tento způsob modlitby není pouze k tomu, abychom jej konali na určitých místech a v určitých okamžicích dne, nýbrž „i uprostřed samotných zaměstnání“; neboť je-li modlitba vyjádřením lásky a „opravdový milující všude miluje a pamatuje na milovaného, bylo by špatné kdyby se modlitba mohla konat jen v ústraní!“: „ne v ústraních, nýbrž uprostřed činností“ (C 29,5; Z 5,15n.).
Cílem modlitby je přebývání s Bohem, sjednocení s Kristem, aby „byl stále v oné vzácné společnosti“ (Ž 12,2). Proto „pokud můžete, nebuďte bez tak dobrého přítele. Zvyknete-li si být stále s ním, a on uvidí, že to děláte s láskou a že se snažíte jej uspokojit, nebudete moci, jak se říká, už být bez něj; nikdy vám nebude chybět, bude vám pomáhat ve všech strádáních a budete jej mít všude“ (C 26,1). „Pochopte, že Pán je i v kuchyni mezi hrnci“ (Z 5,8). „A dokonce i v nemoci a v činnostech je pravá modlitba, když mu je duše, která miluje, nabízí a vzpomene si na toho, pro něhož se dějí, a uzpůsobuje se tomu a tisícerým jiným věcem, jež se naskytnou. Zde se cvičí v lásce, neboť modlitbu nemá konat násilně, když nemá čas na samotu, a to ostatní jako by nebyla modlitba“ (Ž 7,12).
S tímto zaměřením modlitby na každodenní život čte Terezie evangelijní text o Martě a Marii, porovnává úlohy obou sester, prohlašuje obě za nepostradatelné a někdy dává dokonce přednost Martě: „V této modlitbě může být také Marta“ (Ž 17,4). „Marta a Marie mají pohostit Pána společně a mít jej stále u sebe“ (7 H 4,12; M 7,3). A když se obrací na své mnišky, to znamená, na kontemplativní osoby, píše: „Svatá Marta byla svatá, třebaže se neříká, že byla kontemplativní. Nuže, berte to tak, že toto shromáždění je domem svaté Marty a že má mít všechno“ (C 17,5). Tak tedy „shrnuji, že ten, kdo chce získat [tento způsob modlitby], neboť, jak říkám, je to v naší moci, ať si neúnavně zvyká na to, co bylo řečeno. Může-li, mnohokrát za den; ne-li, pak i málokrát. Když si na to navykne, mnoho tím získá. Poté, co se mu Pán dá, neměnil by to za žádný poklad“ (C 29,7).