Těžkosti při modlitbě

Čas

Ti, kdo začínají a brzy se unaví, obvykle říkají, že nemají čas, jako kdyby je modlitba obírala o čas nebo jim bránila zvládat každodenní úkoly; jde o neužitečné a nespravedlivé lamentování, jemuž ani oni sami nevěří, neboť sečteme-li všechny naše chvíle, které promrháme během dne, zjistíme, že času je nadbytek. Nechceme být sami: zde je strach, který zakrývá náš nedostatek niternosti. Avšak o čas, jenž má být věnován modlitbě, se nemáme ani příliš posedle starat. Terezie ve svých těžkých dobách a bez osobní ochrany hovoří o „hodině, po kterou jsem měla [na modlitbě] setrvat“ (Ž 8,7), hodině, kterou si ona sama uložila. Nelitovala této své vážné metodologie, ale ani tomuto času nepřipisovala jisté výsledky: „A věřte mi, že to není dlouhý čas, který duši na modlitbě prospívá, takže když jej dobře vyplní skutky, bude jí to velkou pomocí k tomu, aby se v krátké době lépe disponovala k roznícení lásky než mnoha hodinami uvažování“ (Z 5,17), „ať se vaše skutky neměří časem“ (dopis Vavřinci de Cepeda, 2. ledna 1577,15). Ten ať je však relativně dlouhý a častý: „v častém přebývání o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje“ (Ž 8,5), a „ať už nepovažuje onen čas za svůj, a bere to tak, že jej (od ní) spravedlivě mohou vyžadovat, když jej Pánu nebude chtít cele dát“ (C 23,2).

Roztržitosti

Není to ve vlastním slova smyslu těžkost modlitby, nýbrž toho, kdo se modlí; avšak zanechat modlitby proto, že je při ní člověk roztržitý, není přesvědčivým důvodem. Protože být roztržitý je normální, úplně normální, není to žádná tragédie: roztržitý je profesor, když něco vysvětluje v učebně a trvá to celou věčnost, než dokončí nějakou poznámku na okraj; roztržitý je student, když kolem lítá moucha; roztržitý je i přítel při sebeintimnějším rozhovoru. Takže nechtějme být tak zbožní, že bychom nebyli roztržití při modlitbě, neboť bychom přeháněli a byli bychom směšní. I samotná svatá Terezie, již ve stavu duchovního manželství, v závěru života byla stále ještě roztržitá: „To, že ztrácím pozornost při modlitbě božského oficia [= liturgie hodin], třebaže v tom mám možná velkou vinu, chci považovat za slabost hlavy; a tak to berte i Vy, Vaše Milosti, vždyť Pán dobře ví, že když už se modlíme, chtěli bychom, aby to bylo velmi dobře. Dnes jsem to vyznala otci bratru Dominikovi, a on mi řekl, abych si toho nevšímala, a tak o totéž prosím Vaši Milost, neboť to považuji za nevyléčitelné zlo“ (dopis Sanchu Dávile, 9. října 1581,4). Skutečně „je to nevyhnutné a činí nás to neklidnými a sklíčenými“, „nevšímejme si těchto myšlenek a toho, co působí slabá obrazotvornost a přirozenost a ďábel, a neobviňujme z toho duši“ (4 H 1,13n.). Roztržitostí, které je třeba si všímat, je [„roztržitost“] Ducha (námi nevyvolaná vnuknutí konat dobro). Ale ostatní roztržitosti jsou naše přirozenost, obrazotvornost a trpělivost, avšak nikdy ne tragédie: „Máme to brát tak, že Pán si těchto věcí nevšímá, takže i když se nám mohou zdát jako nedostatky, nejsou jimi. Jeho Velebnost zná naši ubohost a nízkou přirozenost lépe než my sami; a ví, že tyto duše na něj stále touží myslet a milovat jej. Toto rozhodnutí je to, co má rád; a ona sklíčenost, kterou si vyvoláváme, neslouží k ničemu, leč aby zneklidňovala duši, a pokud byla předtím neschopná cokoli vyzískat z jedné hodiny, teď nebude ani ze čtyř. (…) Takže se vracím k tomu, abych upozornila – a i kdybych to měla udělat mnohokrát, vůbec to nevadí – že je velmi důležité, aby se nikdo ani vyprahlostmi ani neklidem a roztržitostí v myšlenkách nenechal soužit ani rmoutit. (…) A tak je to dobře: ani nezanechat modlitby pokaždé, když je rozum ve velké roztržitosti a ve zmatku, ani pokaždé netrápit duši tím, co nemůže. Jsou jiné vnější věci jako skutky lásky a četba; ať tehdy z lásky k Bohu slouží tělu, aby zase ono jindy sloužilo duši“ (srov. Ž 11,15n.; 22,11; 4 H 1,8nn.).

Vyprahlost

Spíše než o těžkost jde o něco, co je podstatné pro samotnou modlitbu, která se vždy odehrává v temnotě víry. Je třeba si tedy dát pozor, když se nesnáz modlitby zdůvodňuje absencí pocitů, protože modlitbě se člověk nevěnuje proto, aby se lépe cítil, nýbrž výhradně proto, aby byl s Bohem. Věrnost pozvání se dokazuje jeho přítomností a věrností, nikoli našimi pocity: „Je třeba si toho velmi všimnout, a říkám to, protože to vím ze zkušenosti, že duše, která s rozhodností začíná kráčet touto cestou vnitřní modlitby, a je s to se sebou skoncovat, takže si (sebe samé) nevšímá ani není příliš v útěše či neútěše, když jí chybějí tato zalíbení a něha, ušla velkou část cesty, protože začala stavět na pevných základech“ (Ž 11,13). Nuže, „co zde udělá ta, která po mnoho dní nevidí leč vyprahlost a nelibost a nechutenství? (…) Má se radovat a těšit, neboť ví, že v tom uspokojuje jej a jejím úmyslem nemá být uspokojovat sebe, leč jej“ (Ž 11,10). Proto také objasňuje své neteři: „V tom, co se týká vyprahlostí, se mi zdá, že s Vámi jedná náš Pán již jako s tím, koho pokládá za silného, takže Vás chce vyzkoušet, aby poznal lásku, kterou k němu máte, zda je ve vyprahlosti taková jako je v zalíbeních; považujte to za velmi velkou Boží milost. Ať Vás to vůbec netrápí, neboť v tom není dokonalost, nýbrž v ctnostech… A nemyslete si, že když vám něco přijde na mysl, že je to hned zlé, třebaže by to byla věc velmi zlá, neboť to nic není“ (dopis Teresitě, 7. srpen 1580,2-3). Konečně: všímat si vyprahlostí je známkou sebelásky a nedostatku pokory: „Ó, pokora, pokora! Nevím, co za pokušení mě v tomto případě drží, že nemohu uvěřit tomu, kdo si tolik všímá těchto vyprahlostí, nýbrž si myslím, že je to její nedostatek“ (3 H 1,7; Ž 39,15).

Účinnost

Také zde je třeba říci, že pravost a účinnost modlitby se neprokazují bezprostředními účinky v subjektivitě, nýbrž schopností přetvoření života, „z něhož se rodí stále skutky“ (7 H 4,6), neboť „z následných účinků a skutků se poznávají tyto pravdy o modlitbě, neboť není lepší tavicí kelímek k (jejímu) prověření“ (4 H 2,8). „Nechtěla bych jinou modlitbu – uzavírá Terezie – než takovou, díky níž rostou ctnosti“, poněvadž „mezi těmito vnitřními věcmi ducha je nejvítanější a nejzdařilejší ta, která zanechává nejvýraznější stopy; říkám stopy potvrzené skutky; neboť to je pravá modlitba, a ne nějaká zalíbení podle našeho gusta a nic víc“ (dopis otci Graciánovi, 23. října 1576,7-8). Účinnost modlitby je tedy třeba vidět na tom, kdo se modlí: „Čím budou lepší, příjemnější budou Pánu jejich chvály a jejich modlitba více prospěje bližním“ (7 H 4,15). „Každého dne poznávám více ovoce modlitby a čím má být před Bohem duše, která jen pro jeho slávu vyprošuje lék ostatním“ (dopis otci Graciánovi, 13. prosince,5). Skutečně, jestliže ten, kdo vyprošuje zdraví nemocnému, se promění v úslužného druha onoho nemocného, jeho modlitba byla účinná; jestliže ten, kdo vyprošuje chléb hladovějícímu, se s ním dokáže rozdělit o svůj chléb, tato jeho modlitba byla účinná; jestliže ten, kdo vyprošuje světu mír, se sám přetváří v tvůrce pokoje, pak jeho modlitba byla účinná, třebaže budou pokračovat války a násilí. Bůh je Láska (1 Jan 4,8.16) a nic víc (není nic jiného, než láska), takže nemůže dát nic jiného, od sebe odlišného, co by nebylo jeho Láskou, jeho Duchem svatým (srov. Lk 11,11-13).

Ze dne Karmelitánské spirituality v Praze
přeložil P. Vojtěch Kohut OCD

Zpět na úvod