Způsob modlitby svaté Terezie
Salvador Ros García OCD
„Touto cestou dříve dospějí ke kontemplaci“ (Ž 4,7)
Svatá Terezie, mluví jako všichni mystikové o zkušenosti a ze zkušenosti, takže píše se zrakem upřeným na sebe samu – „neřeknu nic, co bych sama velmi nezakusila“ (Ž 18,8), „co řeknu, jsem viděla ze zkušenosti“ (Ž 22,5; 28,7) – avšak zároveň píše se snahou předat to, co vyjadřuje, s didaktickým a mystagogickým záměrem přivést jiné až tam, kam sama dospěla, ve vědomí, že zkušenost vyžaduje, aby byla sdílena: „Nemíváte, Pane, ve zvyku udělovat takové dary a milosti jediné duši, nýbrž, aby prospěly mnohým“ (Ž 18,4). S tímto přesvědčením nám ona sama velmi důvěrně odhaluje smysl svého psaní: „Jeho Velebnost ví, že kromě poslušnosti je mým záměrem navnadit duše tak vznešeným dobrem“ (Ž 18,8); „píši pro útěchu slabých duší jako je ta moje, aby nikdy nemalomyslněly ani nepřestaly důvěřovat v Boží velikost“ (Ž 19,3); „řeknu pár věcí k jeho slávě, k užitku některých duší a aby se všichni odvážili dělat radost Jeho Velebnosti, neboť již v tomto životě dává takové záruky“ (Ž 37,1). Opravdu, jejím záměrem je psát pro všechny, aniž by se přitom zřekla vyjadřovacích hodnot niternosti, a stát se tak tím, čím byla i za svého života: duchovní učitelkou.
V tomto smyslu je velkým zdarem svaté Terezie, úspěchem jejích děl a odtud i jejím nejhodnotnějším přínosem pro dějiny spirituality, že objevila kontemplativní zkušenost jako střed a osu křesťanského života, jako samotné srdce víry, něco, co na nás občas dnes, po více než pěti stech letech, může působit velmi samozřejmým dojmem, jako kdyby šlo o „objev Ameriky“. Což není kontemplativní ideál jasně obsažen již v evangeliu: „Věčný život je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17,3); „jen jedno je třeba“ (Lk 10,42), atd.? Jisté je, že v 16. století, v oněch dobách, které se ona sama odvážila označit za „drsné“ (Ž 33,5), byla skutečná praxe osobní modlitby minimální a vystavena všem druhům podezřívání a omezování, z níž se chtělo vyloučit laiky (především ženy), a většinou byla zúžena na vnější obřady, na čiré opakování modliteb a zbožností, nezřídka zasažených pověrečnými rysy (srov. Ž 6,6). Proto byl za oněch okolností nezbytný, ba rozhodující Tereziin objev prvenství kontemplace, aby se jádro křesťanského života, pohřbené pod hromadou suti nastřádané po staletí, znovu objevilo, zazářilo a zaujalo své ústřední místo, které mu náleží.
Bylo to umožněno tím, že se tereziánský objev kontemplace nezúžil na dotvrzení a ospravedlnění jejího významu, nýbrž tím, že byl objevem povýtce praktickým, pedagogickým. Jak to připomenul Pavel VI. při příležitosti vyhlášení Terezie učitelkou církve (roku 1970), ona zaměřila své duchovní učení na výuku modlitby, přičemž bezprostředními adresátkami se jí staly její mnišky, kontemplativní řeholnice, které se modlitbě měly věnovat mnohokrát za den, vždyť „nám ukládají stanovy, abychom ji měly tolik hodin“ (1 H 2,7; C 4,2; 17,1; 21,10), ale zároveň ji učinila přístupnou pro všechny: „Tajemství modlitby. Její nauka je zde. Měla výsadu i zásluhu poznat tato tajemství z vlastní zkušenosti. Terezie měla dar vyložit tato tajemství, do té míry, že si zaslouží, aby byla zařazena mezi nejproslulejší učitele duchovního života. Lze říci, že na základě jednomyslného souhlasu již bylo svaté Terezii uděleno toto právo být matkou, učitelkou duchovních osob. My jsme to nyní stvrdili a učinili jsme tak s úmyslem, aby ozdobena tímto učitelským titulem byla věrohodnější ve svém poslání vůči své řeholní rodině, bojující církvi a světu, s věčným a přítomným poselstvím: poselstvím modlitby“ (srov. Ecclesia 30, 1970, s. 1931).
Modlitba byla skutečně zlatou nití její mystické zkušenosti a je také ústředním tématem jejích spisů, v nichž o ní neustále mluví s výslovným záměrem „navnadit“ své čtenáře (Ž 18,8), aby ji v onom přejití doprovázeli. A to, zajímavě či paradoxně, bez vypracování konkrétní metody, nýbrž jen tak, že nám vypráví o svém „způsobu modlitby“, o „způsobu chování, které měla v modlitbě“ (Ž úvod,1; 4,7; 7,17; 9,4; Z 2,3) a o kterém je, jak se zdá, přesvědčena, že ji tomu naučil Bůh: „Pán mě naučil způsobu modlitby, ve kterém se shledávám pokročilejší a s mnohem větší oproštěností od věcí tohoto života a s větší odvahou a svobodou“ (R 2,2); „za sebe vám vyznávám, že jsem nikdy nevěděla, co je to modlit se s uspokojením, dokud mě Pán nenaučil tomuto způsobu“ (C 29,7; Ž 12,6).
Hned zkraje je třeba uvést, že onen „způsob modlitby“ byl šťastným výsledkem dlouhodobého fiaska, po osmnácti letech skutečných muk při putování cestami přemítavé meditace, kterou jí nabízeli doboví duchovní autoři: „Nyní se mi zdá, že Pán zařídil, abych já nenašla nikoho, kdo by mě učil, neboť by bylo nemožné – jak se mi zdá – vytrvat osmnáct let, kdy jsem procházela tímto trápením a oněmi velkými vyprahlostmi, protože jsem nemohla, jak říkám přemítat“ (Ž 4,9). Jednalo se, podle ní, o „mnohé přemítání rozumem odvozováním mnoha věcí z jedné a o mnoho myšlenek“ (Ž 13,11; 6 H 7,10); o intelektuální činnost, při které „veškerá záležitost spočívá v uvažování“ (Z 5,2) a jejíž uplatňování vyžadovalo logickou formu myšlení, „pracovitý“ a „úslužný rozum“ (Ž 13,12; C 19,1) a vizuální obrazotvornost schopnou živit přemítání evokujícími obrazy. Celkem vzato, že ona metoda nebyla stvořena pro ni: „Vystupovat uvažováním k přemýšlení o vznešených nebeských a Božích věcech a velikostech, které tam jsou a o jeho moudrosti – to jsem nikdy nedělala, neboť jsem pro to neměla schopnost, jak jsem řekla“ (Ž 12,4), „protože Bůh mi nedal talent k přemítání rozumem ani k tomu, abych těžila z obrazotvornosti“ (Ž 4,7). Nepopírá jeho oprávněnost pro jiné (do jisté míry muselo být užitečné, když je mnozí doporučovali) a dokonce je kvalifikuje jako „dobrou cestu“ (C 19,1), třebaže rovněž neskrývá, že pokud tudy někteří úspěšně jdou, je tomu tak prostě proto, „že se jim nedalo více“ (4 H 1,6).
Nuže tedy, tento jiný „způsob modlitby“ tereziánské zkušenosti, kterým se podle ní „dříve dospěje ke kontemplaci“ (Ž 4,7), kterému ona sama učila své mnišky s takovou dovedností – že „jsou (to) takové milosti, které Pán činí v těchto domech, že je-li v každém z nich jedna či dvě, které Bůh dosud vede meditací, všechny ostatní dospívají k dokonalé kontemplaci“ (Z 4,8) – a o kterém nám vypráví všude ve svých spisech, zde chceme vyložit co možná nejuspořádanějším a nejtereziánštějším způsobem, totiž tak, že necháme promlouvat přímo ji.
Počáteční pomůcky
Hlavní základy
Metoda usebrání
Život modlitby
Těžkosti při modlitbě