Tereziina mystická zkušenost
Veškerá velikost svaté Terezie se rodí z její zanícené touhy po Bohu a po setkání s ním ve vnitřní modlitbě. Nikdy by se tato světice nestala tak významnou spisovatelkou a duchovní učitelkou, a nikdy by zřejmě nezaložila jediný reformovaný klášter Karmelu, kdyby těmto jejím aktivitám nepředcházelo její dobrodružství přátelského vztahu s Bohem. Naopak, právě proto, že se Terezie stala amiga de Dios („přítelkyní Boží“, jak ji ve Španělsku dodnes s oblibou nazývají), mohla být později přivedena i k tomu, aby se stala duchovní učitelkou a zakladatelkou.
Terezie tedy vyšla z onoho poslání, které bylo ženám v církvi, alespoň od pozdního středověku, přiznáváno přece jen častěji a rozhodně s menším váháním, než tomu bylo u poslání vyučovat či zakládat. V té době už totiž byly známy velké postavy ženské mystiky, jako např. Hadewijch (první polovina 13. stol.), Matylda z Magdeburku (kolem 1207-1282/94), Gertruda Velká (1256-1301/2), Angela z Foligna (1248-1309), Brigita Švédská (1302/3-1373) či Kateřina Sienská (1347-1380), abych jmenoval jen ty nejvýznamnější. (6) Zejména vizionářská a snubní mystika byla dávána do souvislosti především se ženami.
V tom ovšem vězel i háček: obvyklým dobovým klišé byla totiž představa ženy jako osoby slabšího pohlaví, nevzdělané, nestálé, se sklonem k halucinacím. (7) A když k tomu přidáme konkrétní případy falešných mnišek-vizionářek, které v její době řešila inkvizice, (8) pak lze snadno pochopit, že ani v této (z hlediska tradice nejsnáze přijatelné) roli to neměla svatá Terezie vůbec lehké. A to hned ve dvojím smyslu: jednak se jí těžko přesvědčovalo druhé, a to i vlastní duchovní přátele a zpovědníky, že její mystické milosti jsou skutečně pravé a nepocházejí od ďábla (srov. např. Ž 23,14); (9) jednak i ona sama, alespoň v začátcích, trpěla vnitřní nejistotou, zda neklame samu sebe (srov. např. Ž 23,2). Ostatně, rovněž celá Kniha života je jen konečným písemným výstupem z tohoto procesu rozlišování: poté, co Terezie nejprve opatřuje knihu Výstup na horu Sión františkána Bernardina z Lareda svými poznámkami (roku 1554), sepisuje své první kratší relace (pro Diega de Cetinu a Pedra Ibañeze) a v poslední fázi vlastní dílo, jež vzniká ve dvou redakcích (1562 a 1565), a to vše se stále stejným cílem – ujistit se, že kráčí správným směrem. (10)
Vzdor těmto počátečním těžkostem se Terezie jako mystička nakonec prosadila: svědčí o tom například její vrcholné dílo Vnitřní hrad (z roku 1577), které popisuje rozvoj mystického života od jeho počátků až po plné rozvinutí a to na základě obrazu postupného procházení sedmero „příbytky hradu“, jímž je lidská duše. (11) Když v roce 1584 (tedy dva roky po smrti světice) píše svatý Jan od Kříže o vytrženích, vyjadřuje se pro nás velmi výmluvným způsobem: „Toto by bylo vhodné místo na pojednání o rozdílech ve vytrženích a extázích a jiných uchváceních a jemných letech ducha, jichž se duchovním osobám obvykle dostává. Avšak proto, že mým úmyslem není víc než objasnit krátce tyto písně (…), musí to zůstat pro toho, kdo o tom bude umět pojednat lépe než já, a protože nám o těchto věcech ducha zanechala mnohé obdivuhodné spisy také blažená Terezie od Ježíše, naše matka; ty, jak doufám v Bohu, vyjdou brzy tiskem“ (Duchovní píseň A 12,6). (12)