Tereziino reformní zakládání
Jestliže měla svatá Terezie těžkosti prosadit se jako mystička, ještě mnohem větší obtíže ji provázely v její úloze reformní zakladatelky. Přitom dílo řeholní obnovy, které započala roku 1562 založením Kláštera svatého Josefa v Avile, bylo poměrně logickým důsledkem jejího nasazení v mystickém vztahu k Bohu a v životě vnitřní modlitby. Dobře lze tuto skutečnost doložit dvaatřicátou kapitolou Knihy života. Světice v ní totiž popisuje, jak tentýž Pán, který ji obdarovával mystickými milostmi, žádal od ní náhle založení kláštera, který „by se stal hvězdou a vyzařoval velkým jasem“ (Ž 32,11). (13)
Není potřeba zde podrobně procházet dějiny tereziánských zakládání – ostatně ona sama je velmi fundovaně popisuje jak ve zmíněné Knize života, tak zejména později v Knize o zakládání (1573-1582) – stačí, když si uvědomíme, že Tereziino reformní dílo probíhalo zhruba ve třech, kvalitativně velmi odlišných úsecích.
V prvním období (1562-1567) je Terezie reformátorkou karmelitánského života, to když zakládá Klášter svatého Josefa v Avile, kde má v úmyslu spolu s ostatními mniškami jednoduše „následovat povolání (…) k řeholnímu životu zachováváním Řehole s co největší možnou dokonalostí“ (Ž 32,9; srov. také Ž 36,26). V té době světice hledá inspiraci především v počátcích Karmelitánského řádu, tedy u latinských poustevníků na hoře Karmel (ve Svaté zemi) na přelomu 12. a 13. století.
Ve druhém období (1567-1575) se z ní stává zakladatelka nových klášterů, a to díky prozřetelnému setkání s generálním představeným Řádu, Giovannim Battistou Rossim (mezi 20.-27. dubnem roku 1567 v Avile). Ten je nadšen způsobem života, jaký se vede u svatého Josefa, a proto Terezii žádá, aby zakládala další ženské kláštery „kontemplativních karmelitek“ (srov. Z 2,3). (14) Ona sama se do té chvíle o nic podobného nesnažila ani o tom neuvažovala, neboť si říkala, že „taková bezmocná ženuška (una mujercilla tan sin poder) jako já velmi dobře chápala, že nemohla udělat vůbec nic“ (ib.,4). Jakmile ovšem byla generálem povzbuzena, okamžitě se do své nové úlohy vžila natolik, že již „za několik dní“ (srov. ib.,5) začala usilovat i o to, co neměl její představený původně vůbec v plánu, totiž, aby mohla založit i nějaké mužské kláštery. I toto dílo se nakonec, přes počáteční váhání generála Rossiho a odpor místních představených, nakonec zdařilo (srov. zejména Z 14). V roce 1570 je Terezie dokonce jmenována „generální vikářkou“ pro zakládání ženských klášterů, a to kdekoli, ne již pouze jen na území obou Kastilií. V tomto období se již světice nevrací jednoduše k počátkům Karmelu jako k inspiraci pro uspořádání svých „holubníčků Panny Marie“, jak s láskou nazývala své domy (srov. např. Z 4,5), nýbrž musela toto dílo zdokonalit vypracováním svébytného životního stylu, v němž se velmi uplatnila její vlastní originalita a bohatství jejího duchovního života. (15)
Konečně ve třetím období (1575-1582) se Terezie stává zakladatelkou nové reformy, třebaže to zpočátku vypadalo spíše naopak, neboť po generální kapitule karmelitánů v Piacenze (1575) upadla světice i se svou bujně se rozvíjející reformou u generálního představeného do nemilosti. Začalo krátké, zato poměrně intenzivní období „pronásledování“, během něhož byli někteří „bosí“ karmelitáni uvězněni (mezi nimi i podvakrát svatý Jan od Kříže) a samotná Terezie musela setrvávat v jediném domě a nesměla dál zakládat. Nakonec ale všechny bouře pominuly, snahy o zničení reformy vyšly naprázdno a v roce 1581 se mohla světice radovat z toho, že má tereziánská reforma svou vlastní, samostatnou provincii (srov. Z 29,30-33). (16)