Mystická zkušenost
Salvador Ros García
Část autorovy přednášky, kterou pronesl 9. května 2003
na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy.
Zkušenost
Zkušenost je lidskou událostí o lidských okolnostech, avšak s hlubokým významem (ukrytým) v jejím nitru. Tento hluboký význam je tím, co nám umožňuje mluvit o duchovní zkušenosti, zkušenosti víry, zkušenosti Boha. Je jasné, že je-li Bůh zcela Jiný, Odlišný, jeho zakoušení se nemůže podobat vnitrosvětským skutečnostem, třebaže je také pravdou, že je možné, aby se tato zkušenost uskutečnila jen ve vztahu s nějakou vnitrosvětskou zkušeností, v událostech běžného života. „Každý poznávající poznává Boha implicitně ve všem, co poznává,“ řekl již svatý Tomáš. (1) Z toho také Zubiri odvodil, že „zkušenost Boha není zkušeností na okraji toho, co je každodenním životem: chozením, jídlem, pláčem, výchovou dětí… Není zkušeností na okraji toho všeho, nýbrž je právě způsobem zakoušení v tom všem božské podmíněnosti, na které člověk závisí.“ (2)
Ve zkušenosti se odhaluje něco, co právě tam, v ní, bylo, avšak skryto, neviditelná skutečnost ukrytá ve viditelném, a zároveň se mi nabízí ve svém definitivním smyslu a významu. To, co se ve zkušenosti odehrává, je tedy zjevením (ne ve smyslu mytickém, nýbrž fenomenologickém), nakolik každá událost v sobě skrývá cosi zjevitelného, jež chce být zjeveno a prostřednictvím čeho docházíme k odhalení, že Bůh k nám nedospívá z hranic žhoucí transcendence, nýbrž ze svého tajemného lidství. Odtud plyne důležitost zkušenosti pro víru: „Pojetí zkušenosti je nezbytné, chápeme-li víru jako setkání celého člověka s Bohem“, (3) vždyť víra, která by byla prostá jakékoli zkušenosti, by byla nedostatkem – předstíranou vírou na základě přijetí dané nauky či podřízení se určitým normám.
Víra vyžaduje zkušenost, a ta zase je plodem víry, jako dcera, která živí matku, v procesu, o kterém Dorothee Sölle dokonce řekla, že „lze ‘věřit’ pouze tehdy, když už se aspoň jednou zemřelo“, (4) čili na základě tak mezní zkušenosti, jako je ta, kterou prožila ona sama pro svou manželskou rozluku a tři roky bojů s myšlenkou na sebevraždu:
„Tato smrt pro mne znamenala úplné zničení mých původních životních plánů. Všechno to, na čem jsem stavěla, v co jsem doufala a věřila a po čem jsem toužila, bylo uvedeno vniveč. Předpokládám, že něčím podobným je zkušenost smrti velmi milované bytosti, jenže v případě příběhu daného manželství a jeho rozluky hraje nutně mnohem důležitější úlohu moment viny a vědomí, že jsme zapomněli, opomenuli či udělali něco, a to nenapravitelným způsobem, vědomí, které nemůže být utišeno žádným druhem fatalismu. Potřebovala jsem více než tři roky, ne proto, abych je ‘sprovodila ze světa’, nýbrž jen proto, abych překonala ona našeptávání k sebevraždě, která mě ustavičně provázela. Touha zemřít byla jedinou nadějí, jedinou myšlenkou. V takovém rozpoložení jsem jednou během cesty napříč Belgií vstoupila do jednoho z gotických kostelů. Vyjádření ‘modlitba’ se mi nyní zdá falešné: byla jsem jedním velkým výkřikem. Křičela jsem v prosbě o pomoc, a tuto pomoc jsem si uměla představit jen dvojím způsobem: buďto že by se můj manžel ke mně vrátil, nebo že bych zemřela a tak navždy ukončila své ustavičné umírání. V onom kostele, když jsem byla pohlcena svým voláním, mi přišlo na mysl slovo Písma: ‘Stačí ti moje milost’ […] Musela jsem tehdy být jako uprostřed tunelu. Nevěděla jsem ve skutečnosti, co by mohl znamenat teologický pojem ‘milost’, a přitom celá skutečnost mého života měla s ní co do činění. Avšak ‘Bůh’ mi ‘řekl’ právě tuto větu. Vyšla jsem z kostela a od onoho okamžiku jsem již nikdy neprosila o to, aby se ke mně můj manžel vrátil (ještě jsem ale po dlouhou dobu prosila, abych mohla zemřít). Začala jsem přijímat v míře špendlíkové hlavičky, že můj manžel půjde jinou, svou vlastní cestou. Cítila jsem se zruinovaná a Bůh rozbil na padrť mé původní plány. Neutěšil mě jako psycholog, který mi vysvětlil, že to vše se dalo předpokládat, nenabídl mi tišící prostředky, které jsou ve společnosti tak obvyklé: přitiskl mě tváří k zemi. Nejednalo se ani v nejmenším o smrt, po které jsem toužila; nebyl to však, pochopitelně, ani život. Byl to jiný druh smrti. Později jsem konstatovala, že všichni ti, kdo věří, tak trochu kulhají jako Jákob po svém zápasu s andělem. Je to něco, co nelze nikomu přát, čemu se ovšem také nelze vyhnout indoktrinací. Zkušenost víry je něco stejně tak nezastupitelného jako zkušenost fyzické lásky. Je to skutečně milost, která ‘stačí’ k životu, a ‘nic’ nás nemůže oddělit od lásky Boží, ani naše vlastní smrt; jsou to zkušenosti, které můžeme vyprávět a posteriori, avšak nemůžeme je anticipovat tím, že bychom si je naplánovali nebo sami udělali.“ (5)
Zkušenost Boha nepřichází vždy inchoativním způsobem. Může se vyskytnout v různých podobách, v odlišných stupních a úrovních, může být doprovázena víceméně mimořádnými citelnými fenomény nebo je nahá a podstatná, bez dalšího zprostředkování, jiného, než je (jen) podstata duše a (samotný) úkon setkání; avšak v každém případě se dospívá k určitému poznání ne na základě vnějšího poznatku, nýbrž niterným prožitím či protrpěním ve vlastním bytí: subjekt vnímá skutečnost v niterném propojení s vědomím sebe sama, jako jasné vědomí, ve kterém se otevírá prostor k vidění něčeho, co se přihodí, jak řekla svatá Terezie (Ž 10,1; 27,2). Michel de Certeau to vysvětlil následujícím způsobem:
„V osobních dějinách tak jako v dějinách lidstva jsou kratinké chvíle, privilegované okamžiky, které se jako takové (také) jeví. Přichází něco, co překvapí a co znamená určitý začátek. Každý zná takové chvíle, někdy skryté a objasněné až s velkým odstupem času poté, co k nim došlo. Události, které nás převracejí naruby, které nás mění, a které si uvědomujeme až později. Kdoví, zda právě toto není jeden z nejcharakterističtějších aspektů evangelia: učedníci, apoštolové, svědkové nechápou ‘pod dopadem’ to, co se jim přihodilo. Smysl a pochopení přicházejí až po události. V chápání dochází ke zpoždění. Bůh prochází a my jej poznáváme ‘zezadu’ (po zádech), říká Písmo, to je, když už prošel, po dopadu… Čím jsou tyto okamžiky? Zlomem, třeskem, roztržením omezení. Ve zkušenosti se děje tak trochu to, co by se stalo, kdybychom dnes jeli metrem na Náměstí Opery a při výstupu z něj bychom náhle uzřeli namísto Opery moře. Znenadání přichází něco jiného (než má). To se nevyjadřuje, nýbrž zakouší. Namísto toho, co by člověk čekal, tam, uprostřed obvyklého prostoru, je moře! Veškerá zkušenost, kterou nám evangelium vypráví, nebo jež nám vypráví tolik mystiků, s sebou nese tyto okamžiky. Osobní ‘extáze’, chceme-li, či kolektivní zkušenost skupiny překvapené tím, co se v ní děje, v některých případech intelektuální osvícení, náhlá intuice, která zpřehází (aniž by se dost dobře vědělo, jak) život a vztahy, které má člověk s ostatními. Vytváří se trhlina. Prolomení otvírá štěrbinu. Krajina se k našemu ohromení náhle mění. A to je místo. V individuální zkušenosti, tak jako v dějinách, jsou ‘okamžiky’, které nás nutí říci: Zde je Bůh.“ (6)
Snad je vhodné objasnit, že zkušenost Boha nás nevede z jednoho místa, kde Bůh není, na jiné, kde je, nýbrž z jedné situace, v níž subjekt nevěděl o Boží přítomnosti, k jiné, v níž si tuto přítomnost uvědomuje a souhlasí s ní a tak dospívá ke stejnému konstatování jako Jákob: „Je zde Bůh a já jsem to nevěděl“ (Gn 28,16).
Struktura zkušenosti
Mystika
Hlavní charakteristiky mystické zkušenosti