Mlčení – celý Karmel je mlčením
Další důležitou hodnotou kontemplativního ducha je mlčení. Juanita de Solar je přesvědčena o tom, že „celý Karmel je mlčením“. Právě ono zdůrazňuje výjimečnost tohoto povolání. S odvoláním na výrok reformátorky z Avily, která hovořila o holubnících Matky Boží, zmiňuje i ona „mlčení holubice“, které se rodí daleko od hluku světa.
Jak uplatňuje Juanita tajemství mlčení v praxi? Především touží zachovávat mlčení v cele svého srdce. Ale mlčení se týká i těla. Takřka mu přikazuje: „Mlč, tělo, chci, aby duše sama rozmlouvala s Bohem, a ty abys před stvořením zmlklo.“
V Juanitině spiritualitě lze hovořit o mlčícím dobru. Dělí se o svůj postoj: „Dnes jsem se snažila konat všechno možné dobro. A přece jsem nebyla dostatečně mlčenlivá, protože jsem vůbec neměla mluvit, tím méně radit druhým.“
Mlčení se týká také plodnosti, když člověk nevidí plody svých modliteb a obětí. Mlčení spojuje také s průzračností pravdy a pokory. Pokorný člověk „se nepokládá za velkého ani o sobě nemluví dobře; ba co více, pokládá se za posledního ze všech. Pokud s ním tak jednají i druzí, snáší to v mlčení.“
Mlčení pro Juanitu znamená umlknout ve vlastním utrpení, v bolesti, v žalu, ve starostech, aby se to vše stalo prostorem zaposlouchání se do Ženichova utrpení. Mlčky si přeje „utěšovat Ho, protože On trpí mnohem více“. Mlčení se tak přetváří v láskyplné bdění.
Vedle asketického rozměru mlčení rozlišujeme ještě i mlčení mystické: „Když pomyslím na Jeho dobrotu, mé srdce není schopno slova. Klaním se mu…“
Karmel mlčí, aby neprozradil Ženichova tajemství. Tato tajemství zahrnují veškeré úsilí a oběti. Stvoření nemůže a nemá právo znát hloubku mlčenlivého umírání, stravování se v modlitbě a oběti za hříšníky. Na to má právo jedině Bůh. Naše světice umlká ve svatém mlčení: „Setrvávala jsem v mlčení. Jak vyjádřit, co se odehrávalo v mé duši? V té chvíli jsem pocítila lásku, a byla to láska čistá, panenská.“
S datem 21. listopadu si poznamenává: „Dnes jsem kontemplovala Mater admirabilis v kostele, v tom vznešeném mlčení, s jehož pomocí jsem sjednotila s Bohem celé své bytí.“
Její mlčení má pneumatologický charakter. Duch Svatý, jehož úkolem je dílo posvěcení, utváří člověka podle vzoru Boží podoby, jediného obrazu neviditelného Boha. Proto se po četbě Alžběty od Trojice rozhoduje žít „v mlčení, aby Duch Svatý ze mě vyloudil harmonické tóny, a Otec spolu s Duchem Svatým aby ve mně utvářel obraz Slova.“
Znít po způsobu Slova – tak zní hluboká interpretace mlčení na všech úrovních.