Dějiny mé duše – trpět a milovat

Andrzej Ruszała OCD

Dar církvi, jakým je mladičká chilská karmelitka, která zemřela v pouhých nedožitých dvaceti letech, z nichž pouze jedenáct měsíců strávila na Karmelu, a její vyzdvižení na oltář může vyvolávat určitý údiv a otázku: Proč nám ji Bůh dává za příklad k následování a jaké je její osobní poslání v církvi a ve světě? Když pomyslíme třeba na takové světce, jakými jsou svatý František Xaverský, svatá Terezie z Avily nebo nám časově bližší matka Tereza z Kalkaty, nikdo se vlastně ani neptá na smysl jejich svatořečení a svatosti, protože zjevná díla, která po nich zůstala, hovoří už sama za sebe.
Ovšem jinak je tomu v případě Juany Fernández de Solar, která je dnes známá především pod svým řeholním jménem jako Terezie od Ježíše, nebo ještě spíše – k odlišení od svaté reformátorky Karmelu – jako Terezie z Los Andes (přídomek je odvozen od jména kláštera karmelitek, do kterého vstoupila), po které nezůstala žádná velká viditelná díla, na nichž by bylo jasně vidět její hrdinskou lásku k Bohu a k bližním. Její život zůstal skrytý. Musíme se na něj podívat pohledem evangelia a v perspektivě odvěkého Božího povolání člověka, abychom dokázali ve vnější obyčejnosti tohoto krátkého života objevit velikost svatosti a poselství, kterým se Terezie z Los Andes obrací na současného člověka.
Modlitba kolekty v den liturgické památky naší světice vyjadřuje tajemství její svatosti a poslání následujícími slovy:
„Milosrdný Bože, radosti svatých, tys zapálil mladičké srdce sv. Terezie z Los Andes ohněm panenské lásky ke Kristu a Jeho církvi a učinil jsi ji radostným svědectvím lásky uprostřed utrpení; na její přímluvu nám dej, abychom, osvíceni tvým Duchem, slovy a skutky hlásali světu evangelium lásky. Prosíme o to skrze tvého Syna…“
V těchto slovech se naše pozornost obrací především na dvě lidská hlediska cesty naší světice, na mladistvou, panenskou a radostnou lásku ke Kristu a k církvi a na tajemství kříže, neboli utrpení, které je spojeno s láskou k Bohu a k církvi. Ostatně – sama Terezie shrnuje v úvodu svého duchovního deníku svůj životní příběh následujícími slovy: „Dějiny mé duše se dají shrnout dvěma slovy: trpět a milovat.“
Následně upřesňuje obě hlediska své lidské cesty a obrací se přitom na matku Julii Rios, řeholnici z Kongregace Nejsvětějšího Srdce, které svůj Deník věnuje: „Příběh, který budete číst (…) je intimním vyprávěním jedné ubohé duše, kterou si Ježíš Kristus bez jakékoli osobní zásluhy zvláštním způsobem zamiloval a hojně ji naplnil svými milostmi a dobry.“
Na téma utrpení pak prohlašuje: „Trpěla jsem a dobrý Ježíš mě naučil trpět mlčky (…). Vím, matko, že cesta, kterou mi Ježíš ukazoval už od dětství, byla táž, kterou On sám prošel a kterou si zamiloval. A protože si zamiloval i mě, vyhledal pro mě tutéž cestu, aby tak nasytil mou ubohou duši utrpením.“
Zkušenost Boží lásky a utrpení měla v životě Terezie z Los Andes různé podoby. Lásku prožívala vždycky jako dar, avšak postupem času se pro ni stala mocným plamenem, který proměňoval její duši v Boha a sjednocoval ji s Ním. Stejně tak i utrpení na sebe přijímalo v životě světice různou podobu. Na počátku její cesty s Bohem to bylo především utrpení a úsilí spojované s překonáváním sebe a s přemáháním „starého člověka“ s jeho neuspořádanostmi a chybami. Postupem času se objevilo též strádání spojené s očišťováním temné noci a ještě i to, které na ni Bůh dopouštěl jako spoluúčast na Kristově spásném utrpení. Kromě toho také Terezie z Los Andes zakoušela prakticky po celý svůj život i tělesné utrpení.
Nyní se ale vydejme po lidské cestě Terezie z Los Andes a sledujme ji podle dvou výše uvedených podstatných hledisek, avšak nejprve alespoň stručně zmiňme nejdůležitější skutečnosti jejího života a rysy její osobnosti.

Nejdůležitější životní události
Charakterové rysy svaté karmelitky
Úsilí v boji se slabostí
Láska
Utrpení
Duchovní poselství

Zpět