Z dopisů sv. Terezie z Avily 4
„Služte Bohu zadarmo…“
Poznání, že kontemplaci a akci nelze oddělovat, je pro naši dobu důležité a stalo se již samozřejmým. Ale vždycky tomu tak nebylo. Za časů Tereziiných, v 16. století, byl „duchovní život“ jen pro muže, kteří náleželi k řeholnímu stavu nebo byli kleriky. Když františkánský kněz Francisco de Osuna ve svých spisech vyžadoval, že kontemplace je pro všechny, působil revolucionářsky. Terezie v něm našla svého duchovního učitele. Také ona s naprostou samozřejmostí chtěla kontemplaci pro všechny – i pro ženy! Její reforma opět objevila, že toto snažné přání stálo u počátku karmelitánského řádu, a zcela se mu zavázala.
Terezie přitom ví, jak je pro veškerý kontemplativní život důležité, že nesleduje žádný záměr. V modlitbě, duchovní četbě a meditaci chce hledat jen „samého Boha“. Sama dlouhou dobu prožívala a protrpěla si proces, jímž duše přechází od hledání své vlastní spásy k otevřenosti vůči Bohu, nezatížené žádnou účelovostí. Od egoismu – získat si spásu – dospěla ke skutečnému obrácení se k Bohu. Při modlitbě už jí nejde o to, aby si zasloužila nebe a spásu. Modlitba pro ni znamená žít osobní vztah, v němž jde předně o Boha samotného. Očekávat nebo dokonce vyžadovat za to odměnu, tak píše jedné novicce v Sorii, by se podobalo smýšlení „obyčejného vojáka“ (myslí tu na placené žoldnéře): „…a nebažte příliš po nebeských útěchách! Jen obyčejným vojákům je totiž vlastní, že na konci každičkého dne požadují žold. Vy Jemu služte zadarmo, tak jak to vůči svému králi dělávají velcí této země, a Král nebe budiž s vámi!“
Protože důvěřuje, že tento Král se o své stvoření stará, právě tak samozřejmě Terezie do tohoto kontemplativního, přátelského vztahu s Bohem pojímá naléhavé záležitosti a bídu světa, který „stojí v plamenech“ (Cesta dokonalosti 1,5), a námahy a starosti zvěstovatelů evangelia. Tak rozbíjí každou zbožnou idylu, pro niž existuje „jen Bůh a duše.“ V tom způsobu kontemplace, jak ji žije a učí Terezie, nachází prostor vše, co se na této zemi děje.
Z kontemplace pak pramení – a jsou v podstatě požadovány – i veškeré „akce“. Jelikož: „Kde v srdci přebývá svatá láska, tam Jeho Velebnost dává také příležitost, aby se ukázala skutky.“ Zcela v duchu Nového zákona jsou „skutky“ plodem vztahu k Bohu – ne snad podmínkou, abychom za odměnu dostali Boží milost. Jak bychom je také mohli chápat jako podmínku pro obrácení se k Bohu, když On je láska? Tyto skutky jsou totiž takto možné teprve v síle nezištného obrácení se k Bohu – to je Tereziina zkušenost. A nemyslí se tím žádné „velké činy,“ ale konkrétní sesterská vzájemnost, „skutky,“ odpovídající lásce Boží uprostřed všedních dní.
„… tahle kuchyňská kamna by byla pro všechny kláštery
bratří a sester vzácným pokladem.“
My Terezii známe jako zakladatelku řádu, jako ženu zkušenou v duchovním životě, což jí v roce 1970 vyneslo titul učitelky církve, a jako spisovatelku. Pro své sestry však byla prostě i jednou z nich, která právě tak jako druhé dělala všechny práce. V Knize o zakládání slyšíme o tom, jak uklízí a obstarává všechny nutné věci. Také svým sestrám ráda vaří. A v žádném případě nejde o nějaké z asketických důvodů přesolené polévky, nýbrž o pokrmy velmi chutné, i když prosté. Že Kristus je přítomný i „v kuchyni a mezi hrnci“ (Kniha o zakládání 5,7), to je jeden z jejích výroků, který se zvláště živě uchoval až dodnes. A tak se není co divit, že Terezie rozumí nejen kuchyni, ale i kuchyňským kamnům. Umí se pro dobrou plotnu přímo nadchnout a ví, že jedná v Kristově duchu, když prosí P. Graciána: „Vaše Paternita ať mu (Tereziinu bratru Lorenzovi) dá povolení vejít do kláštera (v Seville), aby se na vlastní oči podíval na kuchyňská kamna, která nechala převorka udělat … Sestry o nich vyprávějí podivuhodné věci… Jsou-li ta kamna opravdu taková, jak je líčí, pak by byla cenným pokladem pro všechny kláštery bratří a sester… Tvrdí se dokonce, že jsou lepší, než Sotova kovárnička; víc by snad ani říct nešlo.“ Se stejným zaujetím, s jakým usiluje o hodnoty duchovní, obrací se Terezie i k věcem zcela všedním. Ve všem – i v tom zdánlivě nejbanálnějším – je zcela sama sebou, koná „skutky,“ odpovídající kontemplativnímu životu, který tvoří její existenci.
„Nechme jednou přece stranou ty dobré úmysly, které nás přicházejí tak draho.“
Pošilhávání po odplatě domněle dobrých skutků vedlo v dějinách křesťanství stále více k tomu, že člověk úzkostlivě vzhlížel ke svému nebeskému kontu. Tak se Bůh postupně stával spíše obávaným, nepřístupným Účetním. Ale tím byl pokřiven nejen obraz Boha, nýbrž i obraz člověka. A vzešel z toho člověk úzkostlivý, přehnaně uctivý, nesvobodný a nesamostatný – vůči církevním i řádovým představeným a právě tak vůči Bohu…
Terezie je zastánkyní jiného obrazu o člověku, především také jiného obrazu ženy. Ve svých sestrách chce probudit sebevědomí. Stále znovu jim dodává odvahu a demaskuje každou nepravou, hrbatou pokoru. Vede své sestry k tomu, aby s odvoláním na řeholní poslušnost nepřijímaly prostě nekriticky všechno, ani od převorky ne. V jednom dopise píše Terezie P. Graciánovi: „Oh, to je strašné, kolik škod může nadělat představená! I když sestry na vlastní oči vidí chyby, nad nimiž se pohoršují – a to se tady (v Malagonu) děje často – přesto si myslí, že si je nesmějí vykládat ve zlém, jinak že by chybovaly proti poslušnosti.“ A v jednom dopise sevillskému konventu můžeme číst: „Opravdová láska nesmí zakrývat chyby, jimž lze bez velké škody odpomoci… Nechme jednou přece stranou ty dobré úmysly, které nás přicházejí tak draho.“
Terezie sama se na řeholnici 16. století chová úžasně sebevědomě! „Vysvětlím Vám teď,“ – míněn je tu P. Gracián, který jí chce nařídit, aby převzala úřad převorky v avilském klášteře Vtělení – „že se tomu budu ze všech sil vzpírat.“ Ačkoli se P. Graciánovi zvláštním způsobem zavázala k poslušnosti, nebrání jí to postavit se jeho vůli na odpor, dokud ji ona sama nebude moci přijmout. Kvůli vlekoucímu se jednání ohledně vlastní provincie reformované větve řádu ho nabádá jednat: „…čas utíká, aniž bychom někoho poslali do Říma, a my zahyneme ve svých nadějích, které nás chlácholí tisíc let.“ Ví, že existuje váhání a otálení z bojácnosti a falešné pokory, které vede k tomu, že se zmešká šance. „Věřte mi,“ píše roku 1577 neméně jasnými slovy P. Marianovi, „že nikdy nedosáhneme úspěchu, přehlédneme-li správný čas.“
Také z Tereziiny modlitby víme, že Terezie umí s Bohem – „Jeho Velebností,“ který je však zároveň „přítelem“ – jednat podivuhodně svobodně. Učí své sestry mluvit s Ním svobodně a tak, jak jim je právě u srdce. Chce je vést ke svobodě, ví přece: „Kde je Duch Páně, tam je svoboda“ (2 Kor 3,17).
„Mám tolik práce…“
Terezie nezanechala žádný dopis na rozloučenou. Smrt ji překvapila. Byla právě, jako tak často, na cestách. Z Burgosu, kde zrovna založila klášter sester, vedla její cesta přes Valladolid do Mediny del Campo. Odtud se chtěla co nejrychleji vrátit do Avily, aby přijala sliby své neteře Teresity. Hned potom zamýšlela cestovat do klášterů v Salamance a Albě de Tormes, aby poté uskutečnila přání, které jí už dlouho leželo na srdci – založit klášter v Madridu. Dopadlo to však jinak. V Medině del Campo dostala Terezie příkaz odcestovat ihned do Alby de Tormes. Když tam 19. září dorazila, na smrt onemocněla. Už o čtyři roky dříve, v květnu 1578, velmi realisticky napsala: „Ač jsou má přání ohnivá, jsem přece jen stará a unavená.“ Její rakovina se teď prosadila a došlo ke krvácení, které už nešlo zastavit. O čtrnáct dní později, v noci ze 4. na 5. říjen 1582, Terezie umírá. Kvůli změně kalendáře, připadající právě na tu noc, se za den její smrti počítá 15. říjen.
Poslední dopis, který od ní máme, nepsala sama. Jako mnoho jiných listů ho diktovala své sekretářce, Anně od sv. Bartoloměje. Vznikl tři týdny před Tereziinou smrtí a byl určen převorce v Sorii. Po podpisu můžeme ještě číst dodatek vlastní rukou: „Dorazily jsme do Mediny. Mám tolik práce, že mi zbývá právě jen tolik času, abych vám sdělila, že za sebou máme šťastnou cestu.“
Terezie až do posledních okamžiků svého života usiluje o novou řádovou větev Karmelu. Přitom se v žádném případě nesetkává jen se souhlasem. Odpůrkyně reformy nachází ve vlastních řadách. Je hluboce zarmoucena nad klášterem sv. Josefa v Avile, když se doslechla, jaká přání přednesly sestry v roce 1581 při konečné redakci stanov. Jedna mniška ze Sevilly ji pomluvila a Terezie se musela zodpovídat před inkvizicí. Převorka v Albě de Tormes, kde se Terezie nyní nachází, ani jednou nevejde do jejího úmrtního pokoje, tak nepřátelsky je vůči zakladatelce naladěná. Terezie umírá sama. Jsou u ní jen její věrná průvodkyně Anna od sv. Bartoloměje a neteř Teresita a ty do protokolu uvedly, že Tereziina smrt nebyla vůbec lehká.
Tolik váženého a milovaného P. Graciána Terezie už nespatřila. V posledním dopise, který mu adresovala 1. září 1582, si hořce stěžuje na jeho tak rychlý a podle jejího názoru ne zcela nutný odjezd. „Nechápu proto důvod vašeho odjezdu. Ale vaši nepřítomnost jsem za současných okolností pociťovala tolik, že mě dokonce přešla sama touha vám psát…“ V Tereziiných spisech se stále znovu setkáváme se zkušeností, že existuje jen jeden jediný Přítel, který nás nikdy nenechá na holičkách. „Opravdový přítel, na kterého jedině se můžeme spolehnout, je Bůh,“ tak píše roku 1577 Pateru Marianovi.
Tereziina přání a duch zůstaly „ohnivými“ až do smrti. Její dopisy jsou svědectvím spirituality, která je poučná až dodnes.
Převzato z časopisu Karmelimpulse, ročník 10, 2000/1-4
Z němčiny přeložila sestra M. Petra od Zmrtvýchvstalého OCD
Z časopisu Karmel 1,2/2001, 1,2/2002
s laskavým svolením