Z dopisů sv. Terezie z Avily 3
„Kde v srdci přebývá svatá láska,
tam Jeho Velebnost dává příležitost, aby se ukázala skutky.“
Tereziina reformní činnost byla od počátku svázána se zakládáním klášterů, ba její zakládání se stala podstatnou součástí duchovní obnovy v karmelském řádu. Velmi brzy jí bylo jasné, že „nové víno patří do nových měchů“ (Mk 2,22). Malé komunity – na rozdíl od velkého, nepřehledného klášterního společenství, jaké poznala v Avile – byly prostorem, v němž se mělo uskutečnit její charisma a její spiritualita. Chtěla umožnit rodinnou atmosféru, v níž by se všechny sestry navzájem stýkaly jako přítelkyně. Neboť přátelství s Kristem, které Terezie učila žít, se musí projevovat právě v sesterském styku. Terezie tu byla velmi střízlivá. Vztah k bližnímu, k spolusestře, pro ni byl měřítkem a výrazem vztahu k Bohu.
Kvůli reformě se Terezie stane obchodnicí – a ne špatnou, jak sama přiznává: „Očekávám okamžik, kdy bych mohla sama přijet do Madridu, abych tam popohnala tamnější záležitosti, protože jsem dobrá vyjednavačka, jak vám může říct můj přítel Waldemar, kdybyste tomu nechtěl věřit…,“ píše r. 1576 P. Graciánovi. Opravdu: Terezie rozumí obchodům a má v těchto věcech talent, v neposlední řadě díky tomu, co zdědila po dědečkovi. Její dědeček byl totiž v Toledu obchodníkem s látkami.
Během pouhých dvaceti let zakládá Terezie (a to za tehdejších podmínek co do cestování!) sedmnáct ženských a dva mužské kláštery. Často je přitom bez prostředků. Má odvahu něco riskovat, i ve finanční oblasti. Její láska k chudobě nečiní Terezii puntičkářskou nebo úzkoprsou. Pokud má nějaký dům příhodnou polohu a skýtá hezký výhled, je ochotná ráda za něj zaplatit víc: „Když má dům příhodnou polohu, pak mi nic nezáleží na tom, že zaplatím o třetinu víc, než jakou má hodnotu; zaplatila jsem dokonce už i o polovinu víc. Dobrá poloha je pro klášter tak důležitá, že by bylo chybou, kdyby se tu ještě hledělo na cenu. Vodu a výhled bych na jiném místě zaplatila mnohem dráž, než to stálo tam,“ čteme v dopise jednomu šlechtici v Caravace.
Finance u Terezie nestojí na prvním místě, ani v ohledu na slibovanou chudobu. Umí s penězi zacházet podle potřeby, není ani úzkostlivá, ani marnotratná. „Vezměte si půjčku, aby sestry měly dostatečnou stravu. Zajisté to potom budete zas moci vrátit,“ radí převorce v Seville. A když tato převorka jednou posílá dvě své sestry kočárem do Granady a tamější převorku to pohorší, dostává od Terezie následující odpověď: „Nesdělila jsem vám, jak velice se mi líbilo Vaše stěžování si na převorku a jak skutečně oprávněně jste je proti ní vznesla. Měla by vám poděkovat za všechno, co jste udělala, když jste k ní poslala sestry tak čestným způsobem, a ne na oslících, abyste je vystavila k podívané Bohu a celému světu. Kdyby se vám aspoň vyčítalo, že jste nechala sestry cestovat na nosítkách… Ale ani tehdy bych vás nekárala, za předpokladu, že byste neměla k dispozici žádný jiný prostředek. Bůh vás chraň, má dcero! Jednala jste velmi dobře. Nemají-li ostatní tento názor, nic si z toho nedělejte.“ Pokud jde o vybavení nových konventů ložním a stolním prádlem, chce zakladatelka, aby se dbalo na čistotu, „i kdyby to mělo znamenat větší výdaje.“ A kandidátky přijímá jak s věnem, tak bez něj; pro ni je důležitá duchovní motivace, zdravý lidský rozum a způsobilost ke komunitnímu životu.
Velkorysost neznamená plýtvání. Kde může, hledí Terezie naprosto na svůj prospěch, a proto může dát takovouto diplomatickou radu: „… jednejte však takovým způsobem, aby se neukazovalo, jak velký zájem na tom máte (uzavřít tento obchod), a aby se tak nešlo s cenou nahoru.“
Co Terezii motivuje, aby se pouštěla do „záležitostí tohoto světa“, které přece s duchovním životem zdánlivě nemají vůbec nic společného? Terezie ví, že z pravého duchovního života vyvěrají skutky, že jej lze poznat po ovoci. Dokud člověk hledá blízkost Boží jen v „duchovní oblasti“, je ve velkém nebezpečí, že mu jde ne o Boha, ale o sebe sama. Teprve až Boží přítomnost prostupuje každou oblast života a každou činnost, je člověk skutečně duchovní, neboť: „Kde v srdci přebývá svatá láska, tam Jeho Velebnost dává příležitost, aby se ukázala skutky.“
„Terezie od Ježíše“
Bez pomoci jejího bratra Lorenza by Tereziina zakladatelská činnost, především na počátku, byla sotva možná. Její bratr zemřel r. 1580. V témže roce odcestoval jeho syn do Ameriky a zanechal ve Španělsku nemanželskou dceru. Terezie se děvčete ujala, vyrůstalo od té doby v klášteře sv. Josefa v Avile.
V době, kdy nemanželské děti znamenaly ostudu pro celou rodinu, je Terezie ochotná ujmout se malé příbuzné a vychovat ji. Předpisy pro řeholní život nebyly v té době ještě tak pevně stanovené, aby něco takového nebylo bývalo možné. Již předtím poskytla Terezie ve svém klášteře příbytek své neteři Teresitě a dvěma dalším dívkám, Graciánově sestře a dceři pana Gaytana.
Když se její synovec v Americe oženil, Terezie mu k tomu gratuluje a píše mu o jeho zmíněné dceři: „Jsem jistě hluboce zarmoucená nad urážkou, která byla Bohu způsobena; ale když uvážím, jak se vám to děvče podobá, musím ho vítat a vroucně milovat… Kéž by z něj Bůh udělal svoji věrnou služebnici! Vždyť ono za nic nemůže.“
Tím, že přijímá toto nemanželské dítě, překračuje Terezie společenské předsudky, které panovaly vůči „conversos“. To byli Židé, kteří přešli ke křesťanství, aby nebyli vyhnáni (do ciziny). Vzhledem k zákonu o zachování „čistoty krve“ tito lidé mohli stěží vstoupit do některého kláštera. Dokonce i to, že měl někdo židovské předky, byla překážka. I Tereziin dědeček byl takový „converso“. Terezie proto musela svůj původ ustavičně zamlčovat. První čtyři ženy, s nimiž začala žít ve svém reformovaném klášteře v Avile, byly všechny „conversas“, prozrazují to jejich jména. To bylo neslýchaně odvážné! Ale Terezie vidí člověka. Každé stavovské smýšlení, k němuž přece vede jen ctižádost, odmítá. V jejích klášterech nemá hrát žádnou roli. Tento postoj ji také podnítí k tomu, aby po reformě odložila své příjmení (přijala jméno po matce) a nahradila je tajemstvím víry: z Terezie de Ahumada se stává Terezie od Ježíše. Tak také podepisuje své dopisy.
„Nevím, jak je to možné, že se tohoto svatého muže nikdo neujímá.“
V mužské větvi řádu se symbolem tereziánské reformy stal otec Juan de la Cruz (Jan od Kříže). Proto byl s obzvláštní tvrdostí pronásledován a nakonec v prosinci roku 1577 spolubratřími původního řádu uvězněn. Podmínky jeho žalářování v klášteře v Toledu byly tak strašné, že by jim byl podlehl, kdyby se riskantním útěkem sám neosvobodil. Terezii velmi bolí věznění jejího spolubojovníka. Soucítí a trpí s ním. Již krátce po jeho uvěznění se za něj zasazuje u samotného krále – jako jediná a neúspěšně. V dubnu 1578 se obrací na patera Graciána a prosí ho o pomoc pro otce Jana; píše: „Pater Mariano, který má častěji příležitost mluvit s králem, by ho mohl seznámit s jeho situací, poprosit ho o jeho laskavost a vykreslit mu, jak dlouho už malý světec, otec Jan od Kříže, strádá ve vězení.“ Ale také toto volání o pomoc odezní, aniž by se něco stalo. Proto Terezie v srpnu znovu prosí otce Graciána: „Já za svou osobu pevně věřím, že nuncius, kdyby se u něho za otce Jana přimluvila nějaká vážená osoba, by hned učinil opatření, aby byl propuštěn a aby ho poslali do některého z našich klášterů. Stačilo by mu jen říci, aby se informoval o ctnostech tohoto otce, a ukázat mu, jak neoprávněně ho uvěznili. Nevím, jak je to možné, že se tohoto svatého muže nikdo neujímá. Kněžna z Eboli by se za něj snad ráda přimluvila, kdyby ji pater Mariano o to požádal.“ – O Janově útěku z klášterního vězení, čtyři dny předtím, ještě dosud nic neví…
Po jeho osvobození tím pro Terezii věc prostě nekončí. Stále ještě pociťuje velkou bolest nad tím, co se stalo, a nebojí se pateru Graciánovi napsat: „Ujišťuji vás, že mám stále před očima, jak se zacházelo s otcem Janem od Kříže. Nechápu, jak Bůh něco takového připustí.“ O několik řádek níž čteme v témže dopise: „Opravdu tomu svatému muži velmi závidím. Buď pochválen náš Pán, který ho shledal schopným vytrpět takové mučednictví.“
V nasazení se pro jejího bratra Jana od Kříže se znovu ukazuje Tereziina velikost. Ostatní se zaměřují na to, aby chránili sebe samé, ačkoli jsou ve váženějším postavení a mají „lepší styky“. Ona se (o Jana) zasazuje jako člověk, jako žena, protože jí jde o druhého v jeho utrpení. V takových situacích se ukáže, jak dalece kdo skutečně přešel ze spoutanosti ve vlastním já k otevřenosti vůči druhému, i na úkor sebe sama.