Raný (předjímaný) feminismus
Tento feminismus je zjevný v jejích výslovných nářcích nad tím, že si uvědomuje a cítí, jak je vyloučena na okraj: „Stačí být ženou, aby mi klesla křídla“ (Ž 10,7); „Ó, ubohý motýlku [mluví sama k sobě], spoutaný tolika řetězy, které tě nenechají vzlétnout tak, jak bys chtěl!“ (6H 6,4).
Nebo o těch, kdo jsou právě všemocnými inkvizitory, činí narážku: „Nestačí, Pane, že nás svět drží umlčené, že pro Vás neděláme na veřejnosti nic, co by za něco stálo, ani se neodvážíme mluvit o jistých pravdách, že potají pláčeme; a Vy byste snad neměl vyslyšet tak spravedlivou prosbu? Tomu, Pane, nevěřím, pro Vaši dobrotu a spravedlnost, neboť jste spravedlivý soudce, a ne jako pozemští soudcové, kteří – jako Adamovi synové, a koneckonců, všichni muži, – nenacházejí ženskou ctnost, kterou by nepodezřívali“ (CE 4,1).
A také ohledně církevní hierarchie, jež ženu vylučovala na okraj, si připomeňme historku s nunciem Felipem Segou, který označil Terezii za „ženu neklidnou a toulavou, která – v rozporu s příkazem svatého Pavla – vyučuje…“ A s tak notorickým: „Bůh mi řekl,“ Tereziinu odpověď: „Pověz jim, ať nesledují jen jedno místo Písma, nýbrž ať hledí i na ostatní, a zda mi snad mohou spoutat ruce“ (Rel. 16).
Uprostřed společnosti, která ženy diskriminovala, Terezie, posazená za stůl spolu s těmi, kdo byli obžalováni před cenzory (jimiž byli vždy muži), musela množit své rétorické strategie, aby si získala jejich benevolenci a souhlas. A tu si používáním přisuzovaného nižšího postavení ženy vypomohla natolik, aby si jemně získala přízeň čtenáře: „a já opravdu nejsem nic“ (Ž 31,24); „já nejsem od toho, abych říkala víc“ (Ž 21,5). Avšak „ač jsem, co jsem“ (CE 32,7; Ž 15,7; 21,2), „kdybych měla oprávnění psát…“ (Ž 6,8), „avšak nemám žádnou hodnotu, můj Pane“ (Ž 39,13), „stačí být ženou, aby mi klesla křídla“ (Ž 10,7). To všechno jsou doklady raného feminismu, v němž je obsažen rovněž protest.
„Terezie bezpochyby trpěla strašlivou diskriminací ženy své doby. Byla realistkou a přijala, co nemohla změnit, a změnila, co bylo v jejích rukou, a uměla správně rozlišit jedno od druhého. Zůstává však otevřené pole pro její dcery a syny, aby posunuli kupředu k co nejautentičtější interpretaci její charisma v našem dějinném okamžiku, z pozice naší citlivosti, a především, na základě hluboké reflexe Božího slova a spisů Terezie a Jana“ (C. Kaufmann).
Proto se zde můžeme a máme otevřít feministické četbě svaté Terezie, která předpokládá, že vždy budeme odmítat diskriminaci žen ve všech oblastech společnosti a rehabilitovat to, co je ženské, ve všech sférách života, počínaje církví.