Závěr: známka kvality celého duchovního putování
Pro Terezii se autenticita veškeré mystické zkušenosti prověřuje následnými „účinky“: „Podle účinků a následných skutků se poznají tyto pravdy modlitby, neboť není lepší tavicí kelímek, kde by se vyzkoušely“ (4H 2,8).6 „Po ovoci je poznáte…“ (Mt 7,16).
V duchovním dobrodružství neexistují pravověrné a bludné formy a cesty (ve spiritualitě ztrácí tato otázka význam). Skutečně důležitá je ortopraxe (správné uskutečňování). A v tomto smyslu lze říci, že existují zdravé a nezdravé cesty, jak žít duchovní život: „zdravou“ bude taková, která plodí pozitivní účinky v našem reálném, všedním životě; a „nezdravou“ bude taková, která přináší účinky negativní.
Ve zkušenosti (a dílech) Terezie můžeme rozlišit na jedné straně účinky v jejím vlastním životě a na straně druhé skutečnost, že její vlastní zkušenost (a její spisy) mají moc nakazit život druhých. Podívejme se na to blíže.
Za známku opravdové kontemplativní modlitby pokládá světice schopnost odpouštět: „A velmi dobře si povšimněte, že pokud Bůh nějaké duši uděluje při modlitbě milost, o které jsem řekla, že patří k dokonalé kontemplaci, a ona pak není velmi rozhodnutá, když se jí k tomu naskytne příležitost, aby skutečně odpustila jakékoli bezpráví, byť by bylo sebezávažnější – ne ony nicotnosti, kterým se říká bezpráví – její modlitbě příliš nedůvěřuji“ (C 36,8).
Odpuštění, které má Terezie na mysli, je navíc „bezprostřední“ a „bez toho, že by nás to stálo minimum“: „Na začátku se může stát, že když Pán uděluje tyto milosti, duše není hned posílena; avšak říkám, že když jí je uděluje i nadále, pak ji v krátkém čase učiní silnou, ne-li co do jiných ctností, tak co do odpuštění ano. Nemohu věřit, že duše, která dospívá tak blízko samotnému Milosrdenství a tu poznává, kým je a jak mnoho jí Bůh již odpustil, neodpouští těm, kdo ji urazili, hned s naprostou snadností“ (C 36,12).
A obecně tím, podle Terezie, dochází k tendenci zjednodušovat život: „Nuže, ráda bych to uzavřela tímto: abychom se vždy, když myslíme na Krista, rozpomínali také na lásku, s níž nám prokázal tolik milostí, a jak velkou lásku nám projevil Bůh, když nám dal takovou záruku, že nás má rád; neboť láska vyvolává lásku. A i kdyby to bylo zcela na počátku a my byli ještě velmi ubozí, přece se snažme kráčet stále tak, abychom si toho stále hleděli a probouzeli v sobě lásku. Neboť když nám jednou Pán udělí milost, že se nám tato láska vtiskne do srdce, pak nám všechno bude připadat snadným a vykonáme cokoli zakrátko a velmi snadno“ (Ž 22,14). Nazírat a modlit se činí náš život „snazším“.
A klíčovými účinky tereziánské mystické zkušenosti je dvojí schopnost „mít soucit“ a „těšit se“: „A když vidíš nemocnou, které můžeš přinést úlevu, udělej vše proto, abys nepřišla o tuto obětavost, a měj s ní soucit; a má-li nějakou bolest, ať ta bolí tebe; a pokud by bylo zapotřebí, postí se, aby ona jedla; ani ne tak kvůli ní, jako spíš proto, že víš, že tvůj Pán to od Tebe žádá. Jde o opravdové sjednocení vůlí; a kdybys viděla, že nějakou osobu velmi chválí, ještě více se raduj, než kdyby chválili tebe. (…) Tato radost, v níž se chápou ctnosti sester, je velkou věcí. A kdybychom u některé viděli nějaký nedostatek, pociťuj ho, jako by byl zvenčí, mimo nás, a přikryj ho“ (5H 3,11).
Tereziiny spisy mají také moc nakazit a proměnit život druhých, navnadit, přetvořit, roztáhnout srdce, osvobodit… „Terezie nevytesává výroky pro budoucí generace; začíná mluvit, avšak činí to tak svěžím a ženským jazykem, že se prosazuje již samotnou krásou svých pojetí a svých emocí a člověku se rozšiřuje srdce, otevírají se mnohé dveře, o nichž netušil, že existují“ (J. Cotta).
Tereziin výraz, který snad nejlépe vystihuje přetvářející charakter tereziánského jazyka a jeho obrovskou moc nakazit její čtenáře, zní: „navnadit duše“ (Ž 18,8). Tím je vyjádřen cíl, který naše mystička sleduje: „mým úmyslem je navnadit duše na tak vznešené dobro“.
Stojíme před obrovskou mocí tereziánského díla nakazit. Úsměv, stejně tak jako zívnutí, jsou nakažlivé… Ale nakažlivými jsou také láska, důvěra a odvaha (a také jejich záporné protiklady), to věděla již Terezie – mnohem dříve, než Rizzolatti objevil „zrcadlové neurony“. A to znamená, že jsme nastaveni k emoční nákaze. A Terezie má moc svou vášní pro Boha nakazit své čtenáře, a tak přetvořit jejich život k ještě větší lidskosti. A Terezie je ženou, „se kterou žít je vzrušující, neboť nás mocně uvádí do víru života, který se zcela odevzdává do rukou Božích“ (C. Kaufmann).
Ze španělštiny přeložil P. Vojtěch Kohut OCD
Z časopisu Karmel 4/2010
s laskavým svolením