Karmelitky ve Španělsku v 16. století
Od poloviny 14. století existovala na Iberském poloostrově ženská společenství žijící podle karmelitánské řehole. Od poloviny 15. století vznikala v souladu s doporučením buly Mikuláše V. Cum nulla fidelium ze 7. října roku 1452, jež uvedla v život ženský karmelitánský řád. V Německu, Francii a Holandsku tyto kláštery přijímaly sorethánské stanovy, které zavazovaly k přísné klauzuře. Do Španělska sorethánská reforma nedorazila, proto z 11 komunit karmelitánských beatek pouze řeholnice ve Valencii skládaly slavné sliby a byly povinny zachovávat přísnou klauzuru. Dříve než se sv. Terezie od Ježíše rozhodla založit klášter sv. Josefa v Avile, zaobírala se jednu dobu myšlenkou přestoupit do kláštera Vtělení ve Valencii.
Avila byla přibližně 15 tisícovým městem. Nejvíce obyvatel se živilo tkalcovstvím. Jako v dalších kastilských městech v ní hrálo velkou roli duchovenstvo a kláštery. Město mělo početnou katedrální kapitulu, mnoho farností a kněží, kteří tam sloužili, a také četné kláštery. Usadili se tam benediktini, premonstráti, reformovaní františkáni, ve 14. století pod ochranou jejích hradeb založili svůj klášter karmelitáni, kolem r. 1482 dominikáni, v r. 1553 jezuité, kteří rychle získali velký vliv na zámožnější vrstvy obyvatel a zatlačili do stínu dominikány. Právě oni pomohli Terezii zvolit si životní cestu. V Avile rovněž existovaly ženské kláštery cisterciaček, dominikánek, karmelitek, klarisek, augustiniánek Panny Marie Milostné, koncepcionistek; jako poslední vznikl v 16. stol. klášter sv. Josefa, založený sv. Terezií.
Klášter karmelitek s názvem Vtělení vznikl jako komunita beatek v roce 1479. Jeho zakladatelkou a následně doživotní představenou byla Elvíra de González († 1486). Nástupkyní Elvíry byla její dcera Catalina († 1495). Další představenou se stala Beatriz Guiera, která podle vzoru dominikánek zavedla dokonalejší formy společného života a přestěhovala klášter na místo zajišťující větší samotu. Budova nového kláštera a obživa stále početnějších kandidátek vyčerpaly jeho fondy. Chudoba byla tak velká, že často jediným pokrmem řeholnic byl chléb. Aby přežily, část řeholnic stále bydlela u svých příbuzných. V roce 1526 generál řádu Mikuláš Audet dovolil řeholnicím žebrat.
Přes svou chudobu klášter přitahoval dcery ze zámožných rodin. Část z nich tam spíše hledala útočiště než uskutečnění svého řeholního povolání. Bohatší řeholnice z kláštera Vtělení, a patřila k nim i Terezie, měly dost velké pokoje, ve kterých mohly přijímat příbuzné a přítelkyně; chudší řeholnice se musely spokojit se společným dormitářem. Rovněž byly přijímány na výchovu dívky, které po dosažení dvanáctého roku vstupovaly do řádu nebo se vracely do rodin. Po smrti otce si Terezie k sobě vzala mladší sestru Juanu; v budoucnosti jí spolu s manželem vydatně pomůže při zakládání kláštera sv. Josefa. Časté kontakty řeholnic s laiky znamenaly ohrožení řeholního kontemplativního života. Dobru kláštera nesloužily ani zásahy představených do jeho záležitostí a neúčelné návštěvy řeholníků. Proto z iniciativy Beatriz Guiery vyjmul generál řádu roku 1521 klášter z jurisdikce kastilského provinciála a udělil představené právo volby zpovědníka, který by byl zároveň představeným kláštera.
Terezie prožila v klášteře Vtělení necelých třicet let. Její duchovní formace byla postavena především na karmelitánské tradici. Hlavní příručkou karmelitánské spirituality bylo dílo Filipa Ribota O založení prvních mnichů, jež představovalo prvotní poustevnický ideál řádu. I v klášteře sv. Josefa se na něj Terezie odvolávala: „Proto my všechny […] pocházíme z tohoto rodu, od oněch našich svatých otců z hory Karmel…“ (5 H 1,2). Projevem nostalgické touhy po poušti bylo doporučení tereziánských stanov, aby byly v klášterních zahradách stavěny malé poustevny, v nichž by řeholnice mohly byť i nakrátko žít podle vzoru „otců“.
Terezie také převzala řeholní tradici mariánského kultu. Podle jejího přesvědčení bylo dílo reformy započaté z vůle Marie a reformované kláštery byly „holubníky Nejsvětější Panny“ (Kniha o zakládáních 4,5) nebo kláštery Matky Boží; karmelitánský hábit byl „Mariiným šatem“ (např. Život 36,6.28), řeholníci byli Jejími syny (Kniha o zakládáních 23,10), a Maria byla Matkou, Paní, sestrou, Královnou, patronkou a pravou zakladatelkou (Cesta, Prolog; Kniha o zakládáních 29,23).
Z životních zkušeností v klášteře Vtělení, ne vždy kladných, se zrodila nová forma života v klášteře sv. Josefa: rovnost a duch sesterství – jako odpor vůči rozlišování v komunitě kláštera Vtělení; omezení počtu řeholnic na 21 jako reakce na stopadesátičlennou komunitu onoho kláštera; přísná klauzura navazující na poustevnický ideál – účelem bylo vytvořit podmínky příznivé usebranosti a modlitbě. V domech, které sv. Terezie zakládala, začalo žít mnoho řeholnic z tohoto kláštera.