Tridentská reforma
Ne všichni otcové tridentského koncilu byli přesvědčeni, že se koncil má zabývat reformou řádů. Někteří navrhovali svěřit ji provinčním synodám, jiní papeži, generálním kapitulám, biskupům jako delegátům Apoštolského stolce, generálům… Proto došlo ke zpoždění, jež způsobilo, že reformou řádů se koncil zabýval až v poslední etapě své činnosti. Program reformy byl otcům předložen 20. listopadu roku 1563 a byl diskutován na generálních zasedáních ve dnech 23. a 27. listopadu. Opravený text se četl na zasedání 2. prosince a následně byl schválen.
Koncilový dekret De Regularibus dával řeholnímu životu jednolitý právní základ. Svým pojetím byl umírněný, a proto byl všeobecně přijatelný. Za základ řeholního života uznal koncil zachovávání řehole a stanov, věrnost slibům a praktikování společného života.
Koncilový dekret zakazoval řeholním osobám vlastnit jak movitý, tak nemovitý majetek, zároveň dovoloval všem řeholním rodinám vlastnit nemovitosti. Jejich spravování náleželo představenému a oficiálům. Pod žádnou záminkou nebylo řeholníkům dovoleno odchylovat se od poslušnosti představeným. Dekret zavedl tajnou volbu představených.
Velký důraz byl kladen na zjištění nadpřirozených znaků řeholního povolání. Bylo přijato, že řeholní profesi musí přecházet roční noviciát a není platná před skončením 16. roku věku. Všechny řeholnice byly povinny zachovávat přísnou klauzuru, kterou nesměly opouštět bez biskupského dovolení udělovaného z vážného důvodu.
Tridentský dekret měl přes svá omezení podstatný vliv na obnovu a rozvoj řeholního života. Stanovil obecné normy, odstranil zmatek způsobený četnými privilegii udělovanými papežem jednotlivým řádům. Neuspokojil však ty, kteří chtěli radikální reformu, ani ty, kteří chtěli svěřit reformu řádů biskupům. Nespokojený byl především španělský dvůr, který měl dávno vypracovaný mnohem radikálnější program reformy a po koncilu nezamýšlel rezignovat z jeho uskutečnění.
Filip II. nedůvěřoval cizincům. Přál si na území Španělska určitou autonomii řádů, nezávislých na generálních představených v Římě. Tlak byl tímto směrem vyvíjen i na generální kapitule v Římě v roce 1564. Za příklad byla uváděna mantovská kongregace a kongregace Albi, které měly vlastní generální vikáře. Tento argument byl spíše projektem dvora, poněvadž obě kongregace byly plně nezávislé na generálovi.
V karmelitánském řádu na území Španělska se uvedené reformy spolu střetly: první, kterou byla reforma tridentská a karmelitánská – reprezentovaná generály Mikulášem Audetem (1481-1562) a Janem Baptistou Rossim (lat. Rubeo, 1507-1578), a druhá, kterou byla reforma národně-španělská, jež byla spřízněná s reformou francouzskou (cisneriánskou), podporovanou Filipem II. a která byla uskutečňovaná španělskými biskupy a dominikánskými vizitátory, jenž pod nátlakem krále jmenoval Pius V. Tereziánská reforma se po počátečním váhání rozvíjela v rámci druhého proudu.
Svatá Terezie se nejprve setkala s tridentskou myšlenkou prostřednictvím velkých teologů a svatých: Dominga Bañeze a Pedra Ibáñeze – dominikánů, Baltasara Alvareze a sv. Františka Borgiáše – jezuitů, sv. Petra z Alkantary, sv. Jana z Avily a dalších. Ještě před setkáním s generálem tridentského období Janem Baptistou Rossim v roce 1567 prostřednictvím dominikánských teologů, kteří se vrátili z koncilu, navázala četné a bezprostřední kontakty s tridentským hnutím. Byli to Pedro Fernández, Juan Gallo a Diego Chaves. Největší vliv měl na sv. Terezii Pedro Fernández, žák Dominika Soto a Melchiora Cano. Byl královským teologem během třetí etapy koncilu (1562-1563). Brzy po návratu do Španělska byl Piem V. jmenován komisařem pro karmelitány v Kastilii s doporučením zavést reformu. Se sv. Terezií byl pět let v úzkém kontaktu. Terezie si pravděpodobně neuvědomovala, že byla vtažena do velkého koncilního hnutí. Ani v jejích dopisech ani v dílech nenalezneme žádnou ozvěnu Tridentu. Dříve než k ní koncilová myšlenka dorazila, ona již zformovala svůj život a své dílo v tomto duchu. Setkání sv. Terezie s generálem (1567) bylo konfrontací reformy zdola, uskutečňované částečně proti vůli řeholních představených, a představitelem tridentské reformy. Generál potvrdil ideu sv. Terezie a ona zase jím byla zapojena do širokého plánu tridentské reformy řádu. Do této doby idea „reformy“ neexistovala ani jejích v dílech ani v její činnosti. Dovolení, jež dostala od generála, všechno změnilo a ona sama i její dílo se ocitly v konfliktu s hierarchickou církví. Tereziina situace byla nezáviděníhodná: odsouzená představenými řádu a diskvalifikovaná zástupcem papeže ve Španělsku (nuncius Sega ji nazval neklidnou a neposlušnou ženou, tvrdohlavou tulačkou, která nedodržuje rozhodnutí koncilu); tehdy hledala podporu u krále a získala ji.