Duchovní proudy „zlatého věku“ mystiky
Ve století mimořádného náboženského oživení se ve Španělsku protínají cizí proudy s místními hnutími. Ve velmi zkratkovitém představení této bohaté a složité problematiky použiji syntézu vypracovanou P. Tomasem Alvarezem.
Ten kromě protestantismu rozlišil tři hlavní cizí proudy: holandsko-německý proud středověkého původu nazvaný devotio moderna, holandsko-humanistický proud, čili erasmianismus, a italský proud reprezentovaný především osobou a dílem Savonaroly.
Devotio moderna vedla k programu obnovy řeholního života metodickou rozjímavou modlitbou. Na začátku 16. století García de Cisneros, příbuzný slavného kardinála a reformátor benediktinů, zavedl dvě hodiny společné rozjímavé modlitby a podle něj ji přijali jezuité, dominikánská a františkánská reforma (v reformě sv. Petra z Alkantary jsou tři hodiny denně) a reforma tereziánská.
Savonarola, známý florentský kazatel a reformátor, působil na Španělsko svými díly překládanými do kastilštiny, které byly hojně čtené, především však dominikánskou reformou, jejímž hlavním představitelem byl P. Juan Hurtado († 1525). Hlavními centry této reformy byly kláštery ve Valladolidu, Avile a Salamance, které vychovaly velké duchovní vůdce sv. Terezie. Velmi otevřený novým proudům byl klášter sv. Řehoře ve Valladolidu, z něhož vyšli Bartolomé Carranza, budoucí toledský arcibiskup, a P. Ludvík z Granady, známý spisovatel a kazatel. Klášter v Salamance byl více věrný sv. Tomášovi. Avilu proslavila Marie od sv. Dominika zvaná „blahoslavená z Pietrahity“, dominikánka, stigmatička, vizionářka a autorka díla o modlitbě Libro de oración y contemplación, kterou dlouhou dobu doprovázela chvála velké mystičky a světice. Tvrdila, že mluvila s Pánem Ježíšem a že jí stále provází Nejsvětější Matka, považovala se za snoubenku Krista a dlouhé hodiny bývala v extázi. Jen málokteří zpochybňovali autenticitu jejích prožitků. Nakonec se jí začala zabývat inkvizice a generální magistr řádu s ní zakázal veškerý kontakt. Historie „blahoslavené z Pietrahity“ zasahovala do duchovního života naší světice z Avily. Mnozí se obávali, že i ona může podlehnout iluzím.
O velké popularitě Erasma z Rotterdamu (1467-1536), „knížete humanistů“, jsme se už zmínili výše. Byl vychován ve škole bratří společného života a byl stoupencem prostoty v liturgii, bojoval proti formalismu při bohoslužbách, vážil si rozjímavé modlitby a zároveň se často posmíval duchovenstvu, zejména řeholnímu, zesměšňoval teology, církevní ceremonie a tradiční pobožnosti… Měl za to, že Boha lze najít spíše v modlitbě a meditaci než studiem. Občas byl navzdory kontroverzním a dokonce neortodoxním názorům chráněn inkvizicí, která ho nedovolovala kritizovat v obavě, aby nevystoupil proti církvi.
Není důvod myslet si, že Terezie četla jakékoli z Erasmových děl, třebaže byla vydávána v kastilském překladu. Erasmova humanistická myšlenka však měla značný vliv na veškerou španělskou kulturu, a proto se i Terezie zprostředkovaně ocitla v okruhu jejího působení. Setkala se rovněž s představiteli erasmianismu. A tak byla například ve vřelém a úzkém kontaktu s Diegem Graciánem, (otcem jí blízkého P. Jeronýma Graciána), sekretářem Filipa II., význačným humanistou a překladatelem řeckých děl do kastilštiny.
Zcela jistě byla Terezii blízká Erasmova starost o zvnitřnění náboženského života, nechtěla však vylévat příslovečné dítě i s vaničkou. Proto na pohrdání řeholním životem a řeholními sliby odpovídá celým dílem reformy i slovy: „Co by bylo se světem, kdyby nebylo řeholníků ?“ (Ž 32,11). Proti erasmovskému nepochopení a pohrdání liturgickými obřady je připravena „tisíckrát umřít za nejmenší církevní obřad“ (Ž 33,5). Na Erasmovu nechuť k obrazům odpovídala věrností španělské tradici úcty k obrazům a procesím a začleněním obrazů svatých do světa svých mystických prožitků.
V bohatém světě teologických myšlenek, vzniklých především ve velkých španělských řeholních školách, tedy v místních hnutích, která měla podstatný vliv na nauku a život světice, se vytvořily dva sobě si odporující směry, jež – užijeme-li dnešních termínů – můžeme nazvat intelektuálním a mystickým. V době sv. Terezie existoval antagonismus mezi teology a duchovními lidmi, mezi teologií a zkušeností. Intelektuály reprezentovala především dominikánská škola a španělská inkvizice, mystiky byli známí světci a duchovní spisovatelé, jako Ludvík z Granady, sv. Jan z Avily, sv. Petr z Alkantary, Francisco de Osuna a sv. František Borgiáš… Příčinou velkého napětí mezi těmito dvěma směry byla na jedné straně činnost inkvizice, zaměřená především proti spirituálům (tak se nazývali členové „mystického“ proudu), na druhé straně masovost mystického hnutí (v širokém smyslu toho slova), což z povahy věci muselo vést k omylům a úchylkám (kvietismus krajních alumbrados – „osvícených“, zvaných dejados), a to vrhalo podezření na samotnou mystiku.