Spor o vnitřní modlitbu
Pro Terezii měl tento konflikt velmi praktický význam. Věděla, že není teolog, navíc byla žena, která měla mystické prožitky, znala případy falešných mystiček a potřebovala tedy úsudek teologů o své modlitbě a mystických zkušenostech. Věděla také, že ne všichni teologové mají mystické zkušenosti. Svatý Petr z Alkantary byl proti hledání rady a pomoci mezi teology, měl totiž za to, že nejsou schopni ji dát. Třebaže si Terezie sv. Petra velmi vážila, měla na to jiný názor a hájila ho: „Mýlil by se, kdo by si myslel, že ,učenci‘ bez modlitby nejsou užiteční těm, kteří se modlitbě věnují […], neboť v Písmu svatém, jež znají a studují, vždy naleznou pravdivé znaky dobrého ducha, ale pod podmínkou, že jsou ctnostnými lidmi“ (Ž 13,18). Terezie hledala radu spíš u takových teologů, kteří pochybovali o pravdivosti jejích vidění. Díky tomu si mohla být jistá objektivitou jejich úsudku. Nezávisle na tom toužila, aby co nejvíc teologů praktikovalo rozjímavou modlitbu. Pod jejím vlivem dominikán P. Pedro Ibáñez opustil katedru teologie a začal se věnovat duchovnímu životu v reformovaném klášteře.
Terezie od Ježíše se aktivně zapojila do velkého sporu své doby o místě rozjímavé (vnitřní) modlitby v náboženském životě. V podstatě to byl spor o všeobecné povolání ke svatosti. Na jedné straně, jak jsme již uvedli, kladl Erasmus důraz na vnitřní podoby náboženského života a nevážil si ústní modlitby (kterou zredukoval na bezmyšlenkovitý verbalismus); blízko něj stáli alumbrados, kteří pohrdali ústní modlitbou a v krajním případě považovali rozjímavou modlitbu za svátost a nezbytný prostředek ke spáse. Na druhé straně teologové na obranu liturgické modlitby zatracovali krajní teze erasmovců i alumbrados. Ti, kteří byli nejpodezíravější, tvrdili, že rozjímavá modlitba je určena pouze pro vyvolené, a v žádném případě ne pro prosté lidi a ženy. Melchior Cano byl přesvědčen, že všeobecnost praxe rozjímavé modlitby by znamenala hrozbu pro církev i pro křesťanské země, poněvadž – jak soudil – „je lidsky nemožné věnovat se činnému a zároveň kontemplativnímu životu,“ a kdyby tak činili všichni, bylo by třeba „zrušit kolegia i univerzity, zlikvidovat studia, a potom se všichni věnujme modlitbě“. Proto byl proti rozšiřování knih pojednávajících o rozjímavé modlitbě, mezi jinými děl Ludvíka z Granady. Podobného názoru byl jeho řeholní spolubratr a současně velký inkvizitor Fernando Valdés; aby uchránil svět před tímto zdánlivým nebezpečím, nařídil v roce 1559 zatknout toledského arcibiskupa Bartoloméa Carranzu a v témže roce vyhlásil index zakázaných knih, na němž se ocitla nejdůležitější díla na toto téma: sv. Františka Borgiáše, Ludvíka z Granady, Jana Taulera, sv. Petra z Alkantary, sv. Jana z Avily, Savonaroly, Erasma z Rotterdamu a mnoha dalších. Index na nějakou dobu zabrzdil rozvoj španělské náboženské literatury a byl bolestnou ranou zejména pro ty, kteří neuměli latinsky. To se týkalo i Terezie. V autobiografii o tom napsala toto: „Jednou, když nám byly sebrány různé knihy v kastilštině a bylo zakázáno je číst, bylo mi to velmi líto […], Pán mi řekl: ,Neznepokojuj se, já ti dám živou knihu‘“ (Ž 26,5).
Na obavy a varování teologů týkající se rozjímavé modlitby odpověděla Terezie v Cestě dokonalosti a podřídila se v tom jejich úsudku. Jeden z inkvizičních cenzorů se domníval, že se autorka ne ve všem shoduje s rozhodnutím tribunálu, a proto na okraj recenzovaného exempláře poznamenal: „Zdá se, že vyčítá ctihodným inkvizitorům, že nedovolují knihy o modlitbě.“
Terezie především nesouhlasí s rozporem mezi rozjímavou a ústní modlitbou, je totiž přesvědčena, že sama slova bez účasti mysli nejsou modlitbou, čili že nedochází k rozhovoru s Bohem, a proto kategoricky prohlašuje: „Co se mě týká, kdykoli hovořím o modlitbě, vyžaduji vždy spojení modlitby rozjímavé s ústní.“ V dalším textu vysvětluje důvod, proč je to nutné v případě každé ústní modlitby: „Kdo by mohl říci, že jedná špatně ten, kdo recituje kanonické hodinky nebo růženec a napřed se zamyslí, kdo je Ten, ke kterému hovoří, a kdo je on, který k Němu hovoří, aby věděl, s jakou pozorností a zbožností má modlitbu vyslovovat“ (C 22,3).
Terezie dala rozhodnou odpověď všem těm, kteří se tehdy domnívali, že cesta modlitby není určena ženám. Tím rovněž hájila místo klášterů v těle církve. Co víc, sdílela názor sv. Petra z Alkantary, jenž byl přesvědčen, že všechny formy mystické modlitby Bůh častěji uděluje ženám než mužům. Pro Terezii je zásadním argumentem příklad Marie a dalších žen z evangelia, jež Kristu projevily za Jeho pozemského života větší lásku a živější víru než muži.
Terezie věděla, že právě obava před úchylkami neortodoxních alumbrados měla vliv na postoje teologů a inkvizice ve vztahu k praxi rozjímavé modlitby, ona ale tyto obavy nesdílela. Byla přesvědčena, že mnohem víc lidí se dopouští chyb různého druhu právě proto, že zanedbali modlitbu, žijí rozptýleni – to však nikoho nepřekvapuje. Když ale jednu „z mnoha duší, jež se věnují modlitbě, se podaří ďáblu uvést do hříchu, vyděsí je to tak, že pod touto záminkou odrazují druhé od svatého cvičení ve zbožnosti“ (C 21,8). A dále Terezie varuje příliš bojácné lidi, aby se pod záminkou ochrany před zlem nevyhýbali dobrému. V Knize života napsala: „Co mě se týká, více se bojím těch, kteří se tak bojí ďábla než ďábla samého“ (25,22).
Myslím, že strach z chyb alumbrados ve Španělsku lze přirovnat ke antimodernistickému strachu v církvi na přelomu 19. a 20. století. Byla to období teologického kvasu, kdy z povahy věci byla dělící čára mezi ortodoxií a heterodoxií velmi nepřesná, všude se vidělo ohrožení a tak byla snaha mu pro všechny případy zabránit; a nejjednodušším způsobem byl inkviziční proces nebo zapsání podezřelé knihy na index. To sice nutilo teology k opatrnosti a starostlivosti o přesné vyjadřování myšlenek, zároveň to však velice ztěžovalo rozvoj teologie.
Alumbradismus byl španělskou podobou iluminismu. Vznikl v 16. a 17. století jako masový jev na základě touhy po obnově náboženského života. Jeho kořeny sahají ke křesťanské gnózi, čili osvícenému vědění, z něhož pochází spása. Jeho stoupenci měli za to, že jsou pod bezprostředním vlivem Ducha Svatého, a proto jsou nezávislí na milostech udělovaných prostřednictvím svátostí ve viditelné írkvi. Mezi alumbrados bylo mnoho nových křesťanů, čili potomků novokřtěnců z judaismu a islámu. Diskriminovaní „starými“ křesťany hledali pro sebe oporu v neformálních skupinách alumbrados. Přitahovala je rovněž náboženská horlivost vlastní novokřtěncům a neochota k náboženskému formalismu. Popírali hodnotu ústní modlitby, což je přibližovalo k erasmovcům, byli stoupenci rozjímavé modlitby dostupné všem, v níž hledali bezprostřední kontakt s Bohem. Vyhledávali mimořádné projevy (extáze, vytržení a zjevení), měli zvyk skládat slib poslušnosti svému zpovědníkovi. Prostí lidé, kteří toužili po náboženských prožitích a byli zklamáni suchými podobami zbožnosti a scholastickou teologií, rádi naslouchali těm, kdo jim slibovali snadné sjednocení s Bohem. Extrémisté šířili přesvědčení, že koho Bůh miluje, obdařuje ho svobodou, proto ho už nezavazují přikázání a dokonce nemůže hřešit, čili ztratit Boží lásku.
Inkvizice určila hlavní bludy alumbradismu: přeceňoval rozjímavou modlitbu a stavěl ji před věrnost Božím přikázáním; osvobozoval se od poslušnosti představeným, kdyby to překáželo kontemplaci; tvrdil, že je možné bezprostředně nazírat na Boha a tajemství Nejsvětější Trojice už v tomto životě, pokud člověk dosáhne vyžadovaný stupeň dokonalosti; po dosažení dokonalosti už nejsou zapotřebí obrazy, ani kázání, ani mše svatá a získaný stupeň dokonalosti není možné ztratit; není zapotřebí prostřednictví svatých; jednou dané nazírání na Boha je člověku dostupné podle jeho vůle; v extázi přestává víra…
Alumbrados tvořili malé tajné skupiny, proto bylo těžké se k nim dostat. Jejich počátky ve Španělsku sahají do konce 15. století. Alumbradismus, obvykle ortodoxní, byl populární mezi beatkami. V roce 1529 bylo odhaleno tajné společenství v Toledu. Byli to prostí lidé. Jedni byli potrestáni mrskáním, jiní vězením. Jednou z významných „osvícených“ byla Magdaléna od Kříže, klariska z Kordoby, která zpočátku byla všeobecně vážená jako mystička a prorokyně. Považovala se za bezhříšnou. Po procesu v roce 1546 se svých bludů veřejně zřekla.
Z alumbradismu byli rovněž obviněni význační mystičtí spisovatelé a teologové, jako např. arcibiskup Bartolomé Carranza, Ludvík z Granady, sv. Jan z Avily, sv. Ignác z Loyoly a jeho nástupce v úřadu generála řádu Diego Laínez… Obviněním tohoto druhu neunikla ani díla sv. Terezie. První podezření matky Terezie a její autobiografie pojal inkviziční tribunál v Kordobě koncem r. 1574. Stalo se tak u příležitosti procesu proti Bernardinovi Carleval, obviněnému z alumbradismu. Carleval byl zpovědníkem karmelitek v Malagónu a tam se s ním setkala i sv. Terezie. Četl autobiografii a pravděpodobně se při procesu na ni odvolal; proto padlo podezření i na naši světici. Následujícího roku tribunál ve Valladolidu požádal o rukopis autobiografie. Tento rukopis přes pozitivní názor Tereziina zpovědníka Dominika Bañeze nebyl nikdy vrácen. Nyní je uchováván v Escorialu. V letech 1575 a 1576 Terezie a karmelitky v Seville byly vyslýchány místním tribunálem. Výsledek výslechů byl užitečný všem.
V roce 1589, několik let po smrti sv. Terezie, dominikán Alonso de la Fuente předal inkvizičnímu tribunálu první ze svých pěti memoriálů proti dílům světice, které byly vydané před rokem. Podle autora memoriálu byla autorka pod vlivem „satana, téhož, který učil Mohameda, Luthera a další heretiky“. Týž autor v pátém memoriálu z roku 1591 prohlásil, že nauka matky Terezie o modlitbě „je zřejmá hereze a rouhání“. Podle názoru P. Tomase Alvareze měly obavy před inkvizicí vliv na psychiku sv. Terezie a důsledkem toho bylo zredigování Knihy života a Cesty dokonalosti. Některé z Duchovních relací a dalších drobných Tereziin děl napsala pro potřeby inkvizice kvůli nutnosti vysvětlit svou nauku.
Přeložila sr. Terezie Eisnerová
S laskavým svolením krakovské provincie
bosých karmelitánů