Svatost vybudovaná z tužeb
Doba, v níž žila sv. Terezie, je nejlepším komentářem k její osobě. Žije v epoše, kdy člověk začal věřit ve své nekonečné možnosti. Tereziina doba je dobou velkých objevů: elektřina, rádio, telefon, kinematografie. Vznikají první mrakodrapy a H. Ford začíná s produkcí automobilů. Friedrich Nietzsche, jehož by jistě Terezie nazvala svým malým ubohým bratrem, končí svá díla o nadčlověku a proklamuje smrt Boha, aby člověk mohl žít jako svobodný a velký. Sigmund Freud studuje podvědomí a Marx zasévá zrna revoluce.
Terezie objevila tajemství touhy. Velké srdce žije a je pohlcováno velkými touhami. Zdá se, že Terezie nemá nic víc; to je vše, co má. Chce být Kristovou snoubenkou, matkou celé církvi, hostií, misionářkou, mučednicí, až do konce světa, až po nejzazší cíl dějin. Terezie chce prožít – a již neví, zda z lásky nebo z šílenství – všechna Kristova mučení. Ty šílené nápady se nedají spočíst. Stěžuje si svému Milovanému: „Proč nenecháš ty bezmezné touhy velkým duším, orlům, kteří se vznáší na nebi. Já… nejsem orel.“ Je bezradná vůči tomu, co její srdce rodí. Terezie žije nekonečnými touhami, neboť jedno ví: je povolána k nekonečnu. Takové neučesané, neúnavné myšlenky Ti Terezie předkládá dnes, v této naší přistřižené době, zchlazené hněvivým člověčím neklidem, jenž ze zemské kůry uvolňuje lávu; předkládá Ti tuto smělost i bezmocnost, božskou, neunesitelnou… Neklidná se vpíjí do slov vyslechnutých přednášek a kázání, hledá své místo v církvi. Mnoho námahy jí způsobila perikopa ze sv. Pavla (2 Kor 13) o rozdělení úloh a funkcí v církvi: chtěla by být tím vším současně. A konečně v témže Pavlově úryvku, ve slovech o lásce, nachází pokoj a své povolání: být láskou v srdci církve. V srdci skrytém, tichém, jež tepe láskou a dodává milost do nejmenších zákoutí. V srdci církve volá: „Abych Tě milovala… musíš mi půjčit svou vlastní lásku“ a vyškrabává špendlíkem na stěnu cely milostná vyznání. Sestry dokonce po její smrti diskrétně zamalují tyto „nepatřičnosti“. „Abych Tě mohla dost milovat – dej mi své srdce.“
Člověk je utvořen podle touhy, hladu. Ono veškeré hledání toho, kým je, a hlad po doplnění, je obrovskou silou, v níž je obsaženo jeho tajemství: může být větší než je. Lidský pád začíná od poklesu jeho tužeb nejprve proto, že se stávají stále banálnějšími, triviálnějšími, omezenými, úzkými, puká cosi podstatného a doslova lidského: krása člověka, a později umírá zaživa on sám ve vřavě smyslů a nesmyslů. Člověka souží zakrnělost tužeb a pohlcuje to, co je velké. Terezie žije tím vším, co v církvi odhaluje jako krásné. Tím vším chce být: tím, čím církev prošla a co zakusila… a k čemu směřuje. Tereziiným tajemstvím je nekonečná touha být církví.
Tajemství církve se vrací v člověku, vrací se v Tobě. Církev je místem, kde se setkává boží a lidské, spojené, srostlé; kde končí země a začíná nebe. To vše, co je církev, přinášíš do svého každodenního života, protože to, co je církev, se v Tobě zakořeňuje. Církev zkrásní Tvojí touhou a v Tobě dospěje. Církev jde Tebou skrze události a milostí oplodňuje všednost. Objevit Terezii pro sebe znamená sdílet její svět tužeb: být subjektem toho, co je církev. Dnes víme, že Bůh splnil všechna její bláznovství. Věděla to i ona…