Malé učiněné velkým
Rok 1897 byl rokem, kdy Terezie zaznamenává slova o své prosté, krátké, malé a zcela nové cestě. Ví, že je to něco úplně nového. Toto něco Bůh umístil v centru jejího života. Říká tomu poklad prázdnoty naplněné Bohem. Tereziin génius je spojením chudoby s vírou.
V Tereziině době panoval všeobecně jansenismus. Byla to neúprosná náboženská mentalita s chladným Bohem, schovaným za stohy předpisů a požadavků, který si ošklivil hříšníky, hlídal morální řád a pronásledoval zrádce. Církev jansenismu byla pouze pro „slušné“, hříšníci byli vyháněni a vylučováni. Křesťanství bylo jen pro silné, vytrvalé, bezchybné. Aby nebyl Bůh urážen, smělo se jen velmi zřídka přistupovat ke svátostem.
Terezie objevuje v Božím stínu něco zcela jiného. Veškerá její moudrost spočívá v objevu slabosti. Na tom vybudovala svou malou cestu. Bůh odhaluje její malost jako privilegované místo a zároveň před ní odvíjí logiku milosrdenství. Terezie objevuje nejprve svoji malost: vidí, že sama se k Pánu nepovznese, že ničeho nedosáhne. Píše: „Tvůj malý ptáček se raduje z toho, že je slabý a malý.“ Taková slova jsou nepochopitelná v dnešním světě ambicí, nezávislosti, dominance nad ostatními či zisku. Nikdo nechce být malý, bezvýznamný, dějinami odstrčený, odstavený do kouta… Terezie si velmi dobře uvědomuje, že nejtěžší je souhlasit s tím, že je člověk malý a chudý… a zejména – malý a chudý až do smrti. Terezie vidí jedno: Bůh v malé a bezvýznamné existenci zahrnul ohromnou sílu. On svá tajemství svěřuje svým maličkým, a nikoli vzdělaným a domýšlivým mudrlantům, s mozky zarostlými přecezeným intelektualismem. Stává se, že teologové po mnoha letech studií dojdou k závěrům, které tato čtrnáctiletá dívka chytala ze vzduchu.
Terezie však neobjevila jen svou malost. Lze říci, že sdílí svou malou cestu, protože objevila především Boží malost v Kristu, tuto božskou bezbrannost dítěte. Vidí, jak se Bůh učinil slabým, jak v dítěti Ježíši zmlkl. Chce toto mlčení následovat. Když se klaní tajemství narození, objevuje v malém Ježíšovi tajemství tváře. Vyjadřuje to ve svém řeholním přídomku: Terezie od Dítěte Ježíše a od Nejsvětější Tváře. Tuto Boží tvář v Kristu nazývá svým rájem a odpočinkem. Kdysi udělala zvláštní předsevzetí, že vždy zachová tvář usměvavou, aby nedávala najevo únavu či odpor. Taková je její láska zjevující se v těle: tato láska má pronikat až do poslední vrstvy člověka. Je to tak, jakoby chtěla uchránit schopnost usmívat se, být světicí s Boží tváří. Ví, že spása znamená být tváří v Tvář.
Nám, kteří jsme smutní z vlastní ubohosti, strachu a z tíhy hříchu, našim tvářím, popelavým závistí, kousavostí, připínáním jízlivých nálepek, je potřeba této silné myšlenky o lidské tváři Boha i proto, abychom Boha vlastní tváří následovali. A tvář (ne hubu, ne grimasu, ne masku) je také třeba vykoupit od zla. V době, kdy je člověk zděšen sám sebou, potřebuje opravdovou milosrdnou Pánovu tvář, ve které by mohl číst pravdu o sobě. Nevadí, že to bývá obtížné. I Terezie na konci svého života byla vystavena nebezpečí rouhání: vše, v co věřila, obestřela neproniknutelná temnota krize víry. Temnoty se jí posmívaly: tvůj Bůh nemá tvář, je tvou další iluzí. Terezie se ocitla v situaci, kdy jí bylo vše odňato, ale nic jí za to nebylo dáno. Takový byl i osud Krista, opuštěného a člověkem pohrdaného. Zde snad ještě jednou rozpozná malost a tvář Bohočlověka, obraného o vše. My asi v samém středu svých zklamání, strachu, nejistot, uprostřed toho, co nás ohlušuje, potřebujeme umístit pravdu o dobrém Bohu. Bývá to často tak, že tam, kde se člověk cítí nejslabší, nejnečistější, nejtemnější, v prasklinách nedokonalosti na nás čeká Pán. A tam, kde je slabost, začíná spása. Slabost je silou, která přivolává Boha.
Terezie jde v chápání slabosti dál: sebe srovnává se sv. Marií Magdalenou a ví, že jí, Terezii, Kristus odpustil víc. Zná její tajemství: tolik miluje, protože jí bylo tolik odpuštěno. Tak světice z Lisieux rozprostírá obzor milosrdenství. Takto milosrdně se jmenuje její malá cesta: především člověk slabý, nedokonalý a hříšný má být blízko Pána.
Toto jsou dva velké kroky tereziánské cesty: souhlasit se svou neschopností a učinit Boha pro sebe vším. U Terezie se diskrétně odvíjí scénář podobenství o marnotratném synovi. Nejprve v dalekých krajích, kam odešel při hledání svých iluzí, objevuje svou slabost a bídu a vrací se, padajíc do náruče dobrého otce. Právě v Otcově náruči nalezne svou důstojnost, své synovství, smysl svého života. Terezie chce žít v Otcově náruči. Náruč dobrého Boha objímá celý život a sám život; stále víc potřebuje objímajícího Otce. Zdá se, že křičí dějinami: Pamatuj, žes milován, chyťse této lásky, neklaď podmínky, nečekej, neboj se, právě proto, že jsi slabý, chudý, že si nevíš rady. Důsledně chudá a slabá Terezie přichází ke Kristu s prázdnýma rukama. Nepočítá dobré skutky, nechce mít zásluhy, ví, že ve skutečnosti nemá nic – touží mít jenom Boha a být bohatá Bohem. Tato hluboká niterná chudoba Terezii nutí ke spěchu. Chudý není jen ten, kdo nemá co jíst. Není to pouze člověk, na něhož není čas, koho nikdo neposlouchá, někdo, kdo se rodí a umírá bezvýznamně jako květ. Být chudým znamená souhlasit s tím, že mnoho nezmůžu, ale že vše mohu obdržet od Pána. Pánův chudý je bohatý Pánem. Chudoba je místo volné pro Boha, neboťjedině chudý umí být pohostinný.
Chudý má odvahu svěřit se Pánu ve všem, i se svými pády, prohrami, narušeným životem, smutkem. Chudý se nediví své únavě, hladu, ale ví, že kdesi v jeho nitru tkví neobyčejný svět, Boží, neporušený každodenním nervózním životem. Úplně se svěřit ve své slabosti, či lépe se svou slabostí, to je klíč k Tereziinu duchovnímu životu. Tak často podléháme pokušení setkat se s Bohem mimo svou slabost, na místech, kde se cítíme silní, sváteční, dobří, inteligentní, lépe připraveni. Vyháníme Ho z našich zákoutí srdce, která ustrašeně skrýváme před sebou samými.
Malá cesta je cestou pokory, tzn. pravdy o sobě. Možná tolik všedním životem unavený člověk se už nepotřebuje fyzicky umrtvovat tak, jako v dřívějších staletích, ale klíčem k duchovnímu pokroku je tento požadavek: pokorně se učit Božím cestám a zápasit s vlastním vzdorem.
Dar naší světice je mimořádný. Okouzlená Boží dobrotou opakuje jako přísahu slova lásky a své dívčí důvěry; chce být Bohem nesena svou všedností po tu malou chvíli, aby obdržela tajemství nekonečné lásky.