Tereziiny misijní obzory
Tereziinu misionářskou duši poznáváme ještě lépe optikou takřka dvou desítek dopisů napsaných dvěma duchovním bratřím misionářům. Prvního jí domluvila matka Anežka v říjnu 1895. Byl to seminarista Bellière, který později vstoupil k bílým otcům. Roku 1896 jí matka Marie Gonzága doporučuje druhého duchovního bratra, P. Roullanda. S oběma udržuje korespondenci. Ze sedmnácti dopisů misionářům napsala šest v posledních třech měsících svého života. Jako by spěchala předat své duchovní poselství.
V prvním dopise, poslaném bratru Roullandovi před jeho kněžským svěcením, je v zárodku obsaženo takřka všechno:
„Byla bych opravdu šťastná, kdybych spolu s Vámi mohla pracovat na spáse duší. Kvůli tomu jsem se stala karmelitkou, a protože nemohu být činnou misionářkou, chtěla jsem se stát misionářkou lásky a pokání, tak jako svatá Terezie, moje serafínská Matka.“
Dále ho pak prosí, aby jí při své primici vyprosil, ať se její duše tak roznítí láskou, aby mu mohla pomáhat zapalovat lásku v duších druhých lidí.
Hned na to, 21. října 1896, píše P. Maurice Bellièrovi:
„Snažně prosím, abyste mi vyprosil takovou lásku, abych Vám mohla účinně pomáhat ve Vaší apoštolské činnosti. Vždyť je Vám přece známo, že karmelitka, která by nebyla apoštolkou, by se vzdálila od cíle svého povolání a přestala by být dcerou serafínské svaté Terezie, která si přála tisíckrát položit život, jen aby dosáhla spásy alespoň jediné duše.“ (D 198)
V dopisech misionářům narážíme na rysy Tereziiny misionářské duše. Její odhalení podstaty vlastního povolání nabývá konkrétní podoby:
- Duší apoštolátu je láska k Ježíši. V tomto ohledu je Terezie pravou dcerou sv. Jana od Kříže: „…drobet čisté lásky je nesmírně cenný před Bohem a ve vztahu k duši a přináší církvi více užitku nežli všechna ostatní díla dohromady, i kdyby se mohlo zdát, že duše nedělá nic“ (DP 29, 2).
Ježíšova láska je přítomna v Tereziině srdci a přitahuje je k modlitbě za spásu duší. 15. května zaznamenala Matka Anežka její slova v Novissima verba: „Velice bych si přála být poslána na Karmel v Hanoji, abych mohla pro Boha hodně trpět; pokud se uzdravím, chtěla bych se tam vydat, abych byla úplně sama, abych na zemi neměla dočista žádnou útěchu ani radost“ (NV, 15. května). Pravdivost lásky se poměřuje schopností obětovat se. Jan Pavel II. v encyklice Redemptoris missio píše přesně totéž: „…láska je síla živící misie“ (č. 60). - Druhým rysem její misionářské duše je touha sjednotit se v modlitbě, podíl na radostech i strastech jejích dvou bratří misionářů. Pročítáme-li její korespondenci s oběma misionáři, objevujeme duši plnou lásky. Její láska se chce spojit s jejich pastýřskou láskou, aby tak mohla spolupracovat na díle spásy. „O všechno, zač prosím Ježíše pro sebe, prosím i pro Vás, a když svému Milovanému obětuji svou slabou lásku, dovoluji si zároveň obětovat i tu Vaší, otče.“
- Ve své misii hodlá pokračovat i v nebi. Život v nebi si nepředstavuje jako odpočinek, ale takřka jako neomezenou misijní činnost. Až bude v Božím Srdci, bude plát láskou ke všem a její misijní povolání tak dosáhne plné míry. Přeje si stát se v nebi takovým přítelem všem lidem. Vyjadřuje to v dopisu P. Bellièrovi (9. června 1897): „Já neumírám, vstupuji do života, a všechno, co Vám zde nemohu říci, dám Vám pochopit z nebeských výšin“ (D 244). V červenci napíše, že už zanedlouho bude vedle něho. V srdci lásky a v srdci věčného štěstí je Terezie navěky misionářkou.