Radostná hostina
Odrazem Tereziina poznání, že je přijata Bohem a že sloužit mu je radost, byl i její úsměv, s kterým akceptovala své spolusestry a přátelsky přijímala všechny těžkosti života s nimi. Zatrpklost a mračení se na druhé většinou pramení z toho, že býváme často přecitlivělí, zranitelní a urážliví pro reakce druhých na svou osobu. (26) I zde humor osvobozuje od sebe sama. Všem svým často zatíženým, bručivým a nespokojeným spolusestrám si navykla rozdávat „almužnu úsměvu“: „Jakou hostinu může nabídnout karmelitka spolusestrám, ne-li hostinu duchovní, pozůstávající z přívětivé a radostné lásky? Já neznám jinou, a chci napodobovat sv. Pavla, který se radoval s radujícími (srov. Řím 12,15). Je pravda, že také plakal s plačícími a slzy se musí někdy objevit na hostině, kterou chci dávat. Ale vždycky se budu snažit, aby se tyto slzy nakonec proměnily v radost (srov. Jan 16,20), protože Pán ,miluje veselého dárce‘ (2 Kor 9,7)“ (Rk C 28v/AS 237). Věděla, že „slovíčko, milý úsměv, často stačí, aby smutná duše okřála“ (Rk C 28r/AS 237).
Proto Terezie bývala častokrát v rekreaci zdrojem žertů a veselosti, (27) takže když tam nebyla, povzdechly si sestry: „Dnes se ani nezasmějeme.“ (28) Tereziin úsměv byl výrazem její vnitřní krásy a lásky: „Žít z Lásky znamená plout bez přestání, / do srdcí vlévat pokoj, radost, smích; / Můj Pane, útrpnost mě popohání, / vidím tě v duších – v sestrách – v bližních svých“ (TB 17, 8). (29) Úsměv bylo to nejcharakterističtější, co si sestry po Tereziině smrti nejvíc pamatovaly. (30)