Smysl pro komiku života
Šťastná povaha se u Terezie navíc spojovala s ostrou pozorovací schopností. K ní se ještě přidružila spontánnost a originalita. Na základě toho dokázala rychle rozpoznat všechnu bídu a omezenost lidského konání a pachtění, všechnu malichernost a zkostnatělost a dala tomu všemu – podle situace – jednou veselejší, jednou vážnější ráz. Často dokázala úplně změnit situaci. Měla smysl pro „komiku života“.
Takovým způsobem nám dokáže líčit mnoho situací ze svého dětství, ve kterých probleskuje Tereziino šibalství: „Jindy se mi přihodilo jiné dobrodružství s Viktorií. Ale nad tím jsem neměla žádnou lítost, protože jsem dokonale zachovala klid. – Chtěla jsem kalamář, který stál na krbu v kuchyni. Protože jsem byla příliš malá a nedosáhla jsem k němu, prosila jsem velmi mile Viktorii, aby mi ho podala. Ale odmítla a řekla, ať si vylezu na židli. Beze slova jsem vzala židli, ale myslela jsem si přitom, že není Viktorie hodná. Chtěla jsem jí to dát pocítit a hledala jsem ve své hlavičce, co mne nejvíc uráží. Často, když byla na mne mrzutá, mi říkala: ,malý harant‘. To mě moc pokořovalo. A tak dřív než jsem skočila ze židle, obrátila jsem se důstojně a řekla jsem jí: ,Viktorie, vy jste harant!‘ Pak jsem seskočila a nechala jsem ji, aby přemítala o hlubokých slovech, která jsem jí adresovala…“ (Rk A 15v-16r/AS 41-42).
„Marie a já jsme byly vždycky stejného názoru. Naše záliby byly tak stejné, že sjednocenost našich vůlí jednou přesáhla meze. Když jsem se vracela jednou večer z opatství, řekla jsem Marii: ,Veď mě, já zavřu oči.‘ – ,Já je taky zavřu,‘ odpověděla. Řečeno, uděláno. Bez diskusí provedla každá svou vůli… Byly jsme na chodníku a nemusely jsme se bát vozidel. Po příjemné několikaminutové procházce, když jsme vychutnávaly, jaká je rozkoš chodit a nevidět, obě ztřeštěné holčiny upadly spolu na bedny, postavené u dveří obchodu, anebo vlastně je povalily. Obchodník vyšel ven celý rozzlobený, aby zvedl své zboží. Dvě dobrovolně nevidomé se zvedly samy a odpochodovaly mílovými kroky, s očima otevřenýma dokořán, za spravedlivých výtek Jany, která se zlobila tak jako obchodník. Aby nás potrestala, rozhodla se, že nás rozdělí. Od toho dne Marie a Celina chodily spolu, kdežto já jsem putovávala s Janou. To udělalo přítrž přílišné sjednocenosti našich vůlí a nebylo to neštěstí pro obě starší dívky. Ty naopak nebyly nikdy téhož názoru a přely se celou cestou. Takto byl mír úplný“ (Rk A 23v/A S 55).
Uměla si hrát se slovíčky, a tak dát situacím jiný, často humorný význam: „Vidíte, milá matko, že jsem ani zdaleka nebyla holčičkou bez chyb! Nemohlo se o mně ani říci, ,že jsem hodná, když spím‘. Protože v noci jsem byla ještě neposednější než ve dně. Odhazovala jsem všechny pokrývky a potom (pořád ve spaní) jsem sebou tloukla o dřevo své postýlky. Bolest mě probouzela, a tu jsem říkala: ,Maminko, já jsem se praštila!…‘ Ubohá mamička bývala nucena vstát a konstatovat, že opravdu mám na čele boule, že jsem se praštila. Dobře mě přikryla a šla si zas lehnout. Ale za chvíli jsem začala znovu být praštěná, takže mě museli v posteli přivazovat“ (Rk A 8r/AS 27).
Terezie si dokázala udělat legraci i ze situací, ve kterých ji nebylo příliš do smíchu, jako byla její zvláštní nemoc: „Jiní přátelé naší rodiny mě též přicházeli navštívit. Ale já jsem prosila snažně Marii, aby jim vyřídila, že nechci přijímat návštěvy. Nelíbilo se mi, ,když lidé seděli kolem mé postele jak řada cibulí a zírali na mne jako na zajímavé zvíře‘“ (Rk A 29r/AS 64). Podobně Celina vyprávěla, že Štědrý večer 1887, kdy Terezie doufala, že nastoupí na Karmel, byl pro ni mimořádnou zkouškou. Protože se po všech svých opatřeních stále ještě viděla ve „světě“, duševně byla na konci. „V pořádku!“ řekla mi později. „Věřte mi: navzdory tomu oceánu hořkosti, do kterého jsem byla ponořená, jsem ještě stále měla chuť vyzkoušet si pěkný bělostný klobouk, vyzdobený velkou bílou holubicí. Jak jsou zvláštní rozmary naší přirozenosti!“ (CS 24).
Častokrát si dělala legraci ze svého škrabopisu: „…Mé kočičí písmo a můj pravopis, který vůbec nebyl běžný, opravdu nikoho nefascinoval*…“ (Rk A 37v/AS 81). „Odpusťte mi můj nesouvislý text a škrábanice jako kocour… Dívejte se jen na srdce…“ (DT 155). (8) „Jen tvoje srdce bude moci číst tento dopis, protože já sama se musím namáhat, abych ho dešifrovala. Nemám už totiž atrament. Proto jsem musela naplivat do kalamáře, abych ho naplnila… Není to směšné…?“ (DT 142). (9)
Ukazovat na komické a směšné v lidském počínání Terezii nepřestalo bavit ani na Karmelu, jak to můžeme vidět v dopise jejímu duchovnímu bratru: „Váš dopis, prosáknutý svatou veselostí, mě velmi zaujal, následovala jsem váš příklad a s chutí jsem se zasmála nad vaším kuchařem, vidím ho prorážet dno v hrnci… (…) Věřil byste, že i my na Karmelu máme zábavné příhody? Karmel podobně jako Sečuan je krajina odcizená světu, kde se ztrácejí nejzákladnější návyky, a tu je jeden příklad. Jakási dobročinná osoba nám nedávno věnovala malého humra svázaného v košíku s víkem. Podobný zázrak jsme v klášteře už dlouho neviděly, ale sestra kuchařka si přece jenom vzpomněla, že zvířátko je potřeba dát do vody a uvařit. Udělala to, ale přitom vzdychala, že musí vykonat takovou krutost na nevinném stvoření. Nevinné stvoření podle všeho spalo a nebránilo se; ale když pocítilo horkost, jeho mírnost se proměnila na zuřivost a s vědomím své nevinnosti si od nikoho nevzalo dovolení vyskočit z hrnce doprostřed kuchyně, zvláště když jeho dobrotivý kat ho zapomněl přikrýt pokličkou. Nešťastná sestra se tedy vyzbrojila kleštěmi a honila humra, který zoufale skákal. Boj pokračoval dost dlouho, až nakonec kuchařka, vyčerpaná z boje, stále vyzbrojená kleštěmi, přišla si požalovat naší matce a vyhlásila, že krab je posednutý ďáblem. Její tvář byla ještě výřečnější než její slova. (To ubohé, milé stvořeníčko, chvíli předtím bylo nevinné a najednou ďáblem posednuté! Na poklony lidských bytostí se opravdu nedá spoléhat!) Při vyhlášeních tohoto přísného soudce dožadujícího se spravedlnosti se naše matka nemohla ubránit smíchu. Odebrala se do kuchyně, chytila humra, který se trochu vzpíral, protože nesložil slib poslušnosti, potom ho vložila do vězení a odešla, ale ještě předtím dobře přivřela dveře, tedy pokličku. Večer v době rekreace se celé společenství smálo až k slzám kvůli posednutému humrovi a druhý den mohla každá z něho kousek ochutnat. Dobročinný dárce, který nás chtěl pohostit, dosáhl svého cíle, protože ten slavný humr, či spíše jeho příběh nám víckrát posloužil jako hostina, ne sice v refektáři, ale v době rekreace“ (DT 221). (10)