Humor je vítězství
Tváří v tvář utrpení a smrti se zpravidla člověk projeví takový, jaký ve skutečnosti je. Nemá sílu si na nic hrát a ukáže se velmi jasně, na jaký stupeň v duchovním životě postoupil. Proto Tereziin humor na konci jejího života, uprostřed velkých tělesných utrpení i vnitřních zkoušek je jednou z nejjistějších známek její svatosti. Úsměv se zde stává ovocem její vnitřní svobody a pokoje. „Když ji člověk navštíví, je velmi změněná, velmi vyhublá, ale stále tentýž mír a slovo pro zasmání.“ (31) Je to projev Tereziina sjednocení se zmrtvýchvstalým Kristem a důkaz vítězství spásy v jejím životě.
Probleskuje v ní nesmírná radost a štěstí z blízkosti smrti, z blízkosti setkání se svým Pánem: „A kašlu a kašlu! Hvízdá to, jako když lokomotiva vjíždí do nádraží: i já vjíždím do nádraží; je to nebeské nádraží a já je ohlašuji!“ (ŽS 7.5.3/VŽ 24). Když pozorovala své vyhublé ruce: „Už se z toho stává kostra, to se mi hodí!“ (ŽS 8.7.6/VŽ 54). „Až budu v nebi a jestli nebudu moci přicházet a dělat vám na zemi drobná čtveráctví, půjdu plakat do koutečku“ (ŽS 8.7.4/VŽ 54).
Její svoboda jí dává sílu naprosto nelpět na své pozemské schránce: „Můj hrob pro mě nemá význam. Ať je, kde chce, na tom nezáleží. Mnozí misionáři jsou pochovaní v žaludcích lidožroutů a hřbitovem mnohých mučedníků je divoká zvěř“ (CS 179).
V nemoci je to paradoxně Terezie, a ne její blízcí, kdo vlévá útěchu a radost i při těžkém loučení. Také v tom se ukazuje podobná zmrtvýchvstalému Ježíši, který působil mezi apoštoly jako „těšitel“: „Kdybys viděl naši drahou malou nemocnou, nemohl by ses ubránit smíchu; vždycky musí říci něco zábavného. Od té doby, co věří, že umře, je veselá jako pěnkava. V některých momentech by člověk rád zaplatil, jen aby mohl být v její blízkosti. Dnes ráno z ničeho nic řekla: ,Cože, kdybych já byla jedna z těch dvou!!…‘ Dívaly jsme se jedna na druhou a ptaly jsme se, co tím chce říci. Odpověděla nám: ,Ano, jedna z těch dvou ze sta, to by bylo neštěstí!…‘ Docela prostě: naše matka jí vyprávěla to, co řekl pan de Cornière, že totiž v takovém stavu vyváznou dva ze sta. A ona měla strach, že bude jedna z těch, kdo mohou být zachráněni. Bylo něco zábavného v tom, vidět její smích a její čtverácký pohled, když nám toto všechno říkala. (…) Je to velice roztomilá malá nemocná a velice zábavná, stále nás jen rozesmává, ale má zakázáno mluvit, aby se neunavovala.“ (32) „Je nemožné představit si její štěstí z toho, že brzo umře. Je to jako když si malé dítě přeje z celého srdce vrátit se ke svému Otci; nikdy jsme neviděly umírat člověka tak pokojně. (…) Dnes, kdy chrlila krev trochu méně a kdy v jejím plivátku bylo od rána jen několik chrchlů, stále je zarmouceně pozorovala… Řekla: ,Tak málo při takových bolestech.‘ A pak: ,Tak málo, ach to už dneska z toho nic nebude…neumím umřít… Myslím, že teď budu muset být moc hodná a opravdu způsobně čekat na Zloděje.‘ Protože jsme se včera velice bály, že nepřežije noc, připravily jsme do vedlejší místnosti posvěcenou svíci a svěcenou vodu; po celý čas pozoruje koutkem oka tyto dva předměty se zalíbením a řekne nám: ,Pohleďte na tam tu posvěcenou svíci, když mě bude Zloděj odnášet, dají mi ji do ruky, ale netřeba mi dávat svícen, je příliš škaredý.‘ Pak se baví tím, že nám vypráví o všem, co se stane po její smrti. Vypráví nám to takovým způsobem, že se člověk hlasitě směje tam, kde by měl plakat, tak je zábavná… Přehlíží všechno, v tom je její štěstí a sdílí se o to s námi slovy, která nás opravdu rozesmějí. Myslím, že umře s úsměvem, tak je veselá.“ (33)
Tak se stal Tereziin humor výrazem vítězství nad vším těžkým a bolestným, nad každým utrpením a nakonec i nad samotnou smrtí: „Tato sklenička je obrazem mého života.“ (Pavlína vylíčila, jak Terezie ukázala na sklenici, která obsahovala velmi odporný lék, vzhledem se však podobala lahodnému rybízovému likéru). „Včera mi řekla sestra Terezie od sv. Augustina: ,Doufám, že pijete dobrý likér!‘ Odpověděla jsem jí: ,Sestro Terezie, to je to nejhorší, co piji!‘ Nuže, Matinko, vidíte, jak se věci jeví očím tvorů. Vždycky se jim zdálo, že piji výborné likéry a byla to hořkost. Říkám hořkost, ale ne! Vždyť můj život nebyl hořký, protože jsem uměla z každé hořkosti udělat radost a útěchu“ (ŽS 30.7.9/VŽ 84).
Poznámky pod čarou:
(1) Walter Nigg, Große Heilige, Artemis Verlag, Zürich-München 1947, str. 492.
(2) Luise Magdaléně, Pavlínině přítelkyni z penzionátu u saleziánek v Mansu, 4.4.1877.
(3) Dopis paní Martinové Pavlíně, 22.3. 1877.
(4) 1 Sum II str. 98, 102.
(5) Tak popisuje Terezii v dubnu – květnu 1893 podpřevorka Marie od Andělů do kláštera Navštívení v Le Mans.
(6) Terezie se držela, aby ovládla své vyčerpání. Je to třetí fotografie ze 7.6. 1897.
(7) Abbé Belièrovi, 18.7. 1897.
(8) Guérinovým, 29.12. 1893.
(9) Celině, 6.7. 1893.
(10) Otci Roullandovi, 19.3. 1897.
(11) „Všechno je prozářené a skoro to exploduje šibalstvím a dobrou náladou.“ (Hans Urs von Balthasar, Therese vom Kinde Jesu, Selbstbiographische Schriften, Johannes Verlag, Einsiedeln 1958, VII).
(12) „Terezie čerpá z teologie, kterou učil sám Ježíš, nevyvratitelný důvod svého vítězného optimismu.“ (André Combes, Die Heilige des Atomzeitalters, Therese von Lisieux, Verlag Herold, Wien-München 1957, str. 252).
(13) Terezie se cítila být přijata Bohem už v deseti letech, kdy se na ni „nebe“ usmálo v podobě úsměvu Panny Marie: „Najednou se mi svatá Panna zjevila krásná, tak krásná, že jsem nikdy nic tak krásného neviděla. Její tvář dýchala dobrotou a nevýslovnou něhou. Ale co mi proniklo až do hloubi duše, byl ,úchvatný úsměv svaté Panny‘. Tehdy všechny mé strasti zmizely“ (Rk A 30r/AS 66).
(14) „…Někdy mi přijde převeliké přání, abych slyšela něco jiného než chvály. Vy víte, má milovaná matko, že mám raději ocet než cukr. Také má duše se unavuje příliš sladkou potravou. Ježíš pak dovolí, aby se jí podalo trochu dobrého salátu, pěkně okyseleného, pěkně okořeněného. (…) Jednou, když jsem obzvlášť toužila být pokořena, jedna novicka se tak důkladně postarala o mé uspokojení, že jsem ihned pomyslela na Semeie, který zlořečil Davidovi (srov. 2 Sam 16,10), a řekla jsem si: Ano, to Pán jí nařídil, aby mi tohle všechno pověděla… A má duše s rozkoší vychutnávala hořký pokrm, který jí byl v takové hojnosti naservírován. Takhle Pán Bůh o mne pečuje. (…) Ach, jak veliké je jeho milosrdenství! Budu je moci opěvovat až v nebi (Ž 89,2)…“ (srov. Rk C 26v-27v/AS 235).
(15) „Kdybych byla sama, mohla bych dělat jen velmi málo nebo vůbec nic, a tak mě těší pomyšlení, že po vašem boku mohu něčemu posloužit. Sama nula nemá žádnou hodnotu, ale stává se mocnou, když se umístí k jedničce, ovšem za předpokladu, že se umístí na správné místo: za jedničku, ne před ni…! (…) Prosím vás tedy, milý bratře, pošlete své požehnání malé nule, kterou Pán Bůh umístil vedle vás“ (DT 226; otci Roullandovi, 9.5.1897).
(16) „Jednou žákyně, která přišla na řadu po mně, neuměla položit své spolužačce otázku z katechismu. Pan abbé marně obešel všechny žákyně a vrátil se ke mně. Řekl, že uvidí, zda si zasloužím své první místo. Ve své hluboké pokoře (Terezie ironizuje sebe samu) jsem čekala jen na tohle. Vstala jsem a s jistotou jsem řekla to, co bylo ode mne požadováno, a to bez jediné chyby, k velkému údivu všech“ (Rk A 37v/AS 81).
(17) Smrtelně vážnými lidmi byli farizeové. Farizejství je opakem prostoty a svobody, jež plynou z života v pravdě a vidění sebe sama v pravdě. Farizejství je popřením postoje dítěte, které uznává vlastní slabost a díky tomu je osvobozené od pocitu důležitosti.
(18) Matka Gonzága dala na poslední zimu Terezii do cely ohřívadlo.
(19) Tím se Terezie otevírala naději. „Jenom když se naučíme smát se zoufalství, které nás obklopuje, můžeme si vypěstovat záblesk naděje.“ (H.Cox, La festa dei folli, Milano, Bompiani, 1971,str. 176).
(20) Guérinovým, 29.12. 1893.
(21) Nesmíme si ovšem myslet, že by tento úsměv znamenal také citové povznesení. Spíše to byl úkon víry.
(22) Tak mluvila ke svým novickám: „To bychom si odporovaly, kdybychom břímě řeholního života vlekly žalostně a se zřejmou námahou, když jsme v den profese hlasitě a slavnostně prohlásily, že řeholi přijímáme zcela dobrovolně.“ „Obličej je zrcadlem duše. Proto musíme mít tvář ustavičně veselou a klidnou jako malé spokojené dítě. I když jste samy, a to tím spíše, neboť jste vždycky podívanou pro anděly.“ „Milujícímu Pánu je to beztak líto, že nás zde na zemi musí zkoušet; ani mu to nemusíme vykládat, jak je nám to těžké. Proto si musíme dávat pozor, aby to na nás nikdy nezpozoroval. Z tohoto jemnocitu nemáme bědovat na horko nebo na zimu, nemáme si stírat pot nebo třít zkřehlé ruce; a jestli přece, pak jaksi potají a ne jako bychom tím chtěly Pánu Bohu něco vyčítat“ (I.F.Görres, Das Verbogene Antlitz, Herder & Co. GmbH., Freiburg im Breisgau, 1958, 9.vydání, str. 401). Tato Tereziina přísnost jistě neznamenala, že by těžce zkoušenou novicku nedovedla povzbudit a potěšit (srov. DT 89 z 26.4. 1889 Celině: „Ježíš trpěl se smutkem! Trpěla by duše bez smutku? A my bychom chtěly trpět ušlechtile, velkodušně!… Celino! Jaká iluze!…“ ). Spíše si přála, aby novicky nepodléhaly svým náladám a naučily se ovládat své city.
(23) I.F.Görres, ibid., str. 401.
(24) I.F.Görres, ibid., str. 399.
(25) Mnozí duchovní autoři považují smích za „exorcismus“, v němž odmítáme Satana nejúčinnějším způsobem. Bývá jím totiž velmi zasažen, protože radost a smích je to, co on naprosto nedokáže. Navíc vysmát se mu a znevážit jej je pro něj velmi pokořující. Je tak přinucen odstoupit od svého snažení.
(26) Z toho je patrné, že se Terezie ve společenství nechala vést Duchem, jehož plody jsou „láska, radost, pokoj, shovívavost…“ (Gal 5,22). Tyto „skutky Ducha“ napomáhají v budování společenství a bratrství oproti „skutkům těla“, které ho vždy zraňují, protože vycházejí z kořene sobectví, a tak urážejí osobu druhého.
(27) Terezii následovaly i její novicky, jak sama popsala v dopise své sestřenici Janě: „… Od vstupu té malé šibalky (Marie Guérinové) je (záchvaty veselosti) nakažený celý noviciát. To je pro mě, starou členku noviciátu (Terezie si dělá legraci sama ze sebe, noviciát měla opustit již před dvěma roky, 8.9. 1893), velká útěcha, když je okolo mě tolik veselosti, omlazuje mě to a navzdory mému sedm a půlletému řeholnímu životu často nejsem dost vážná v přítomnosti toho malého skřítka, který rozveseluje celé společenství“ (DT 180; paní La Néelové, 14.-15.10. 1895).
(28) I.F.Görres, ibid., str. 400.
(29) „Žít z lásky“ , 26.2. 1895.
(30) Sestru Filomenu, svou spolubydlící, vždy večer, když šla do cely po namáhavé práci, Terezie obdařila svým nejkrásnějším úsměvem. Podobně tomu bylo při službě sestře Petře, kdy svým úsměvem dokázala proměnit její mrzoutskou povahu. Usmívala se také na ošetřovatelky, které ji musely během její nemoci nadzvedávat, aby jim vyjádřila svou vděčnost.
(31) Marie od Eucharistie panu Guérinovi, 8.7. 1897.
(32) Marie od Eucharistie panu Guérinovi, 9.7. 1897.
(33) Marie od Eucharistie panu Guérinovi, 31.7. 1897.