Zkušenost matky
Při kontemplaci Ježíšovy lásky si Terezie uvědomuje, že se nemůže omezit jen na pasivní trvání před božským Ženichem. Taková kontemplace by neodpovídala charakteru křesťanské lásky. Byla by jakýmsi vnějším pozorováním z určitého odstupu. V důsledku toho by byla projevem strašné lhostejnosti, sobectví a zahledění se do sebe (nikoli do Ježíše!) Tereziina kontemplace nemá nic společného s apatií stoiků. Terezie je vnímavá vůči každému Ježíšovu slovu a gestu. Na jedné straně si uvědomuje bláznivou lásku a bezmeznou naději, kterou Pán vložil v člověka, na druhé straně si všímá opuštěnosti svého Ženicha a je zarmoucená, že jeho krev dopadá na zemi, a nikdo nespěchá, aby ji zachytil. Nechce pouze stát vedle Ježíše, ale svou láskou se s ním chce naprosto sjednotit. Ví, že přirozeným důsledkem snoubeneckého vztahu je mateřství. Taková je přirozenost Boží lásky, která je vždycky ochotná dávat život, rodit. Boží láska je vždycky plodná. Terezie žije tuto lásku a dává se jí zcela strávit. Ponořena v Ženichově objetí, touží po jejím doplnění. A tak je ochotna přijímat božskou rosu, která stéká z Kristova kříže, a chce ji v sobě učinit plodnou. Kristova krev je semenem, které oplodňuje její lidskou lásku.
Ježíš vidí tuto čistou a ušlechtilou lásku své Nevěsty, a proto ji činí matkou a dává jí první dítě. Tereziino očekávání a naděje jsou splněny. Dostává dar, po kterém tolik toužila. Tím prvním dítětem je Pranzini, vrah dvou žen a jednoho děvčátka. Terezie se o něm dovídá z rozhovoru o strašném pekle, které tento člověk přichystal svými činy druhým. Terezie si ale všímá ještě něčeho navíc, co ostatním zůstává skryté. Uvědomuje si, že to peklo hrozí i samotnému Pranzinimu, a je to peklo mnohem horší, protože je věčné. Pranzini neprojevuje ani v nejmenším lítost a naopak umíněně trvá ve svém hříchu. Jeho srdce zůstává vůči lásce uzavřené. Ba co víc, zdá se, že mu i jiní napomáhají setrvávat v tomto stavu. Prostředí obklopující tohoto člověka je skutečně pekelné. Všechny noviny – včetně „ La Croix“ – hovoří výhradně o „nebezpečném ubožáku“, „netvorovi“ či „ničemné bestii“. Nikdo mu nedává tu nejmenší šanci. Situace se jeví beznadějná – takřka jako předsíň pekla, nad jehož branou Dante umístil nápis: „Vy, kdo vcházíte, vzdejte se veškeré naděje“. (3)
Jenže Terezie je matkou, a to výjimečnou! Její láska překračuje práh naděje. (4) Při hledání svého ztraceného dítěte je ochotna jít nejen na konec světa, tak jak by to udělala každá přirozená matka, která nikdy nemůže zapomenout na své nemluvně (srov. Iz 49,15) – ale dokonce až do pekelné propasti. „Řekla jsem Pánu Bohu, že jemu pro radost jsem ochotna ponořit se do pekelné propasti, jen abych ho navěky mohla milovat na tomto místě prokletí…“ Zdá se to nepochopitelné! Můžeme souhlasit s Terezií, která komentuje vlastní výrok, že když člověk miluje, má potřebu říkat spoustu nerozumností. Ale což nebylo takovou nerozumností i sestoupení ukřižovaného Pána do těchto míst prokletí? Když tedy Láska sama sestoupila do těchto míst, která nazýváme „peklem“, pak přestože je to místo zavržení, vždycky je to také místo kristologické. (5) Kdo by tedy mohl zabránit nevěstě, aby následovala svého ženicha, a to tím spíš, když sama vidí své dítě ponořené do propasti zla?
Terezie se nedává strhnout emocemi a nepodléhá tlaku veřejného mínění, které tak snadno dokáže člověku vzít jeho nejvnitřnější přesvědčení a v důsledku toho veškerou jeho lásku. Zachovává si střízlivý úsudek a pokoj srdce. Pranziniho situace ji neodrazuje, stejně jako všeobecné distancování se od něho a deklarovaný nedostatek naděje na jeho obrácení. Její horlivé úsilí o spásu vlastního dítěte roste tím více, čím lépe sama chápe, že i za tohoto člověka Kristus prolil svou krev. Na rozdíl od svého okolí v sobě Terezie chová Ježíšovy touhy a naděje.
Když tedy právě od něho přijala své první dítě, nyní je musí donosit. Její ženskost se musí naplno realizovat – spolu s jejím těhotenstvím. Rolí nevěsty je doplňovat to, čeho se nedostává Ženichovi. Terezie tedy na svém těle doplňuje plnou míru Kristových útrap (srov. Kol 1,24). Zesílí svou modlitbu, zmnoží oběti, ale především dává sloužit mše svaté. „Snažila jsem se ze všech sil nepřipustit, aby (Pranzini) šel do pekla, a využila jsem za tím účelem všech dostupných prostředků. Tak jako si mladá matka v požehnaném stavu odříká mnohé a zříká se nejednoho svého potěšení jen proto, aby zajistila náležitý rozvoj dítěti, které nosí pod srdcem, a aby mu zajistila plnost života, stejně postupuje i Terezie u svého prvorozeného. Stává se mu skutečnou matkou. Jako by její láska neznala mezí. Překračuje daleko těsné hranice ryze přirozeného mateřství právě díky tomu, že od samého počátku všechno prožívá společně s Ježíšem.