Naděje nevěsty a matky
Další Tereziino vyznání je jakoby syntézou zkušenosti nevěsty a matky. Průnikem obojího je Terezina teologální naděje. Nejprve si vyslechněme její vyznání:
„V hloubi srdce jsem cítila jistotu, že má touha bude uspokojena, nicméně protože jsem si chtěla do budoucna dodat odvahy k modlitbě za hříšníky, řekla jsem Pánu Bohu, že v nezlomné důvěře v Ježíšovo milosrdenství jsem si naprosto jista, že odpustí ubohému hříšníkovi Pranzinimu, a budu v to věřit dokonce i tehdy, kdyby se nevyzpovídal a neprojevil žádné znamení lítosti, ale přesto ho prosím o znamení, jen kvůli své útěše…“
Ve výše zmíněném textu nutně musíme zaznamenat dvě roviny, které od sebe Terezie jasně odděluje: teologickou a psychologickou. Když hovoří o jistotě, o nezlomné důvěře a později ještě jednou o naprosté jistotě, uvádí nás tím na teologickou rovinu, která je pro nás k pochopení jejího postoje rozhodující. Z výše uvedených slov bychom mohli usoudit, že v nich jde o psychologický rozměr. Ale není tomu tak, protože jistota, o které Terezie hovoří, je jistotou naděje, jistotou věčné spásy, která se nezakládá na sobě a na vlastních emocích či teoretických úvahách lidského rozumu, ale jen a jen na Ježíšově nekonečném milosrdenství. V tomto případě „mít naději“ znamená „být si jist Ježíšem“. Znamená to tedy navzdory všemu, navzdory veškeré naději doufat (srov. Řím 4,18), doufat i přes to, co říkají druzí, navzdory tomu, co je vidět navenek, dokonce i kdyby se nevyzpovídal, neprojevil žádné znamení lítosti. Taková, a jedině taková naděje nemůže zklamat (Řím 5,5). Je to teologální naděje, která zázračně spojuje Terezii-nevěstu s Ježíšem a Terezii-matku s jejím prvním dítětem.
Přesto Terezie prosí o znamení a dostává je. Z novin „La Croix“ se dovídá, že Pranzini, který vystoupil bez zpovědi na popraviště, náhle, pohnut nečekaným vnuknutím, se otočil, uchopil krucifix, který mu kněz podával, a třikrát políbil jeho svaté rány. Byl to ten nejlepší důkaz, že její modlitby byly vyslyšeny a že se její první dítěte může těšit z nebe. Toto znamení ale ani v nejmenším nenarušuje teologální ctnost a neumenšuje Tereziinu naději. Týká se totiž výlučně psychologické roviny. Terezie ho nepotřebuje k posílení své zdánlivě křehké naděje. Potřebuje je výlučně k tomu, aby si do budoucna dodala odvahy modlit se za hříšníky.
Terezie se skutečně záhy stane duchovní matkou mnoha jiných duší, které potřebují její modlitbu a oběť. „Dostala jsem ‚znamení‘, o něž jsem prosila, a toto znamení bylo věrným obrazem milostí, kterými mě Ježíš přitáhl k modlitbě za hříšníky. Což při pohledu na Ježíše a jeho prýštící božskou krev nevstoupila do mého srdce touha zachraňovat duše? Chtěla jsem je napájet touto neposkvrněnou krví, která je může omýt od veškeré poskvrny, a hle, rty mého prvního dítěte se přisály k těmto svatým ranám!!!… Jak nevýslovně sladká odpověď!… Od té milosti, jediné svého druhu, rostla každého dne má touha zachraňovat duše; zdálo se mi, že slyším Ježíše, jak se mnou hovoří jako se Samaritánkou: „Dej mi napít!“ Byla to opravdová výměna lásky; duším jsem dávala Ježíšovu krev, a Ježíšovi jsem dávala tytéž duše oživené Božskou rosou. Měla jsem za to, že tak uhasím jeho žízeň; čím více jsem mu dávala pít, tím více zároveň rostla žízeň mé ubohé malé duše, a tuto palčivou žízeň mi dával On jako ten nejsladší nápoj své lásky…“
Tento úryvek jasně ukazuje, jak zralým způsobem Terezie chápala lásku snoubeneckou i mateřskou. Ve vztazích Boha, Terezie a duší dochází k neustálé výměně lásky. Ovšem nejkrásnější je hra lásky mezi Ježíšem a Terezií, hra, která se nám teprve nyní plně zjevuje. V prvních úryvcích našich úvah (zkušenost s obrázkem) jsme viděli, jak se Terezie nořila do pohledu na Kristův kříž, ze kterého prýštily kapky krve. V tomto aktu lásky je aktivní osobou Ježíš, zatímco nevěsta Terezie je kontemplativní. Ježíšova aktivita se projevuje v jeho bezmezném sebeodevzdání až k prolití vlastní krve. Terezie je ale v tomto aktu snoubenecké lásky kontemplativní, pasivní, tzn. přijímá do sebe tuto Ježíšovu krev – setbu věčného života. Avšak jakmile se Terezie stává plodnou, jde tu o jakýsi okamžik porodu. Role se obracejí: Nyní je aktivní Terezie-matka, zatímco Ježíš je kontemplativní. Terezie dává Ježíšovi své první dítě, které bylo počato z jeho oběti na kříži a které se zrodilo z Tereziiných bolestí. Ježíš je okamžitě přijímá do svého království. Pranzini byl „prvním Tereziiným dítětem“, ne však posledním, které Ježíšovi dala. Jak se prohluboval její intimní vztah s Ježíšem, rostla její naděje a úměrně s tím i počet získaných duší. Tereziino povolání objevované postupně v různých životních zkušenostech bylo formulováno jí samou stručně a věcně v dopisu sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce: „Být tvou nevěstou, Ježíši, být skrze sjednocení s Tebou matkou duší.