Z přemíry lásky (klíčová role Kristova utrpení)
Již bylo uvedeno, že Alžběta zdůrazňuje přemíru Boží lásky, díky níž se člověku dostává vyvolení a předurčení k životu chvály slávy Trojice. Tuto skutečnost zakoušela stále víc zejména v závěru svého života, kdy umírala na Addisonovu nemoc. Tehdy se do hloubky spojila s tajemstvím Kristova utrpení, které jí pomohlo dozrát k závratné hloubce prožívání účasti na trojičním životě. Navzdory bolestem se Alžběta nepřestává cítit být v nebi! Naopak, právě podíl na Kristově utrpení ji paradoxně umožňuje předjímat nebe ještě intenzivněji a hlouběji: „Už nic nevím a nic nechci vědět, jen abych poznala jeho a účast na jeho utrpení tím, že se mu připodobním ve smrti; abych tak nějak dosáhla vzkříšení z mrtvých. Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, že se stanou podobnými obrazu jeho Syna, ukřižovanému z lásky. Když se úplně připodobním božskému Vzoru, když se celá stanu jím a on mnou, tehdy uskutečním své věčné povolání, ke kterému mě Bůh v sobě povolal in principio a které budu plnit in eternum. Tehdy, ponořená do lůna Trojice, budu neustálou chválou jeho slávy – Laudem gloriae eius“ (PU 1).
Zvláště v tomto díle, v Posledním usebrání, se Alžběta stále vrací k tomuto tématu; výmluvná je zejména pasáž, v níž zcela zřejmě rozjímá o svém smrtelném utrpení jako o cestě k větší důvěrnosti s Trojicí: „Hle, Kristovo dílo, které koná v každé duši dobré vůle, a tato nesmírná láska, tato příliš velká láska spěchá, aby ve mně dokončila své dílo. On se touží stát mým pokojem, aby mě nic nemohlo rozptýlit anebo způsobit, že bych opustila nedobytnou pevnost svatého usebrání. Právě zde mi chce dát přístup k Otci a zachovat mě nehybnou a pokojnou v jeho přítomnosti, jako kdyby má duše již byla na věčnosti. Právě skrze svou krev na kříži upokojí moje malé nebe, aby se skutečně stalo odpočinkem Tří“ (PU 31).
Teologicky pregnantní struktura Alžbětiny nauky o anticipované eschatologii se může stát paradigmatem duchovního prožívání jednoty vztahu mezi věčným životem a časnou angažovaností i pro každého z nás. Každý z nás je totiž vyvolen a předurčen k tomu, aby se stal chválou slávy Trojice v ustavičném klanění usebraného ducha, a to tak, že skrze Krista bude mít v moci Ducha přístup k Otci.
I zde je místo pro originalitu a neopakovatelnost jednotlivých cest, jež vedou k předjímání nebe již zde na zemi ve víře a lásce, u vědomí, že naše duše je příbytkem Božím, příbytkem Trojice. Alžběta nám tu ovšem může nesmírně prospět svou prorozjímanou a do hloubky žitou spiritualitou trojiční adorace v usebrání. Kéž je nám v tom mementem i povzbuzením slůvko z dopisu její matce: „Ach, chtěla bych tak moci vypovědět všem duším ony prameny síly, pokoje a také štěstí, které naleznou, když svolí k životu v této intimitě. Jenže ony neumějí čekat: nedává-li se jim Bůh citelným způsobem, opouštějí jeho svatou přítomnost, a když k nim přichází vybaven všem svými dary, nenachází jedinou osobu; duše je totiž mimo, ve vnějších věcech, nepřebývá na dně sebe samé!“ (AD 302).