Trojiční adorace v usebrání (tajemství inhabitace)
Chválou slávy se člověk stává tehdy, když je uschopněn „klanět se Bohu v duchu a v pravdě“ (Jan 4,23) v postoji hlubokého usebrání. Klanění a usebrání jsou tedy pro Alžbětu dvě klíčová slova, jejichž realizace umožňuje uskutečnění duchovního ideálu anticipované eschatologie.
Janovské „klanět se v duchu“ znamená mít srdce a myšlenky zakotvené v něm a ducha naplněného jeho poznáním skrze světlo víry. „Klanět se v pravdě“ pak znamená klanět se mu svými skutky, neboť především v činech se projeví naše opravdovost. A „klanět se v duchu a v pravdě“ znamená klanět se Bohu skrze Ježíše Krista a s ním, neboť on jediný je pravým adorátorem v duchu a v pravdě (srov. NV 33).
Co se týče usebrání, které umožňuje zejména „klanění v duchu“, Alžběta dochází (díky své zkušenosti čekání na své karmelské povolání!) k velmi originálnímu, avšak teologicky naprosto přesnému pojetí: „Tento úkon není vnějším oddělením od vnějších věcí, nýbrž samotou ducha, oproštěním se od všeho, co není Bohem“ (NV 7). Známý duchovní autor 20. století, Jean Lafrance, to komentuje velice správně a výstižně: „Hnutí směrem k Bohu v našem vlastním nitru se ve skutečnosti neděje nikdy bez přispění vnějších věcí a osob, s nimiž se setkáváme. Je třeba vyhnout se stavění do protikladu vnějšku a vnitřku. (…) Člověk nemá utíkat před skutečnostmi života, má v nich jednoduše být přítomen vyšším způsobem. Veškerý problém spočívá v tom, jak přijímáme věci tohoto světa. (…) Dojdu-li k tomu, abych přijal věci a lidi do středu svého nitra, nemusím se obávat rozptýlení a rozdělení, jsem s nimi na stejné úrovni a mé bytí je zaměřeno k Bohu, který je v nich.“ (58)
Ve své modlitbě Můj Bože, Trojice, které se klaním, nám Alžběta navíc naznačuje, k jakému prožívání vztahů k jednotlivým božským Osobám dochází při tomto klanění se v duchu a v pravdě v usebrání na dně duše. První část modlitby (odhlédneme-li od jejího úvodu) je věnována Kristu, neboť on je branou k Trojici. Alžběta, která vidí svou neschopnost milovat, prosí, aby ji oděl do něj samotného (srov. Gal 3,27), aby ji „ztotožnil, zaplavil, sebou nahradil“ (IP 15). „Řešením“je pro ni spodobení s Kristem, jak mu učí zejména svatý Pavel. Její klanění tedy musí být nutně christické, tj. zprostředkované Kristem. Jenže jak se může člověk spodobit s Kristem? Jen mocí Ducha: proto se Alžběta vzápětí obrací na něj a prosí, aby na ni sestoupil (srov. Lk 1,35) a aby se v ní mohlo uskutečnit „jakoby (nové) vtělení Slova“. Alžbětiným ideálem je být Kristu „lidstvím navíc“ (humanité de surcroît), ve kterém může obnovit své tajemství. (59) Její klanění musí být proto také pneumatoforické, tj. být projevem Ducha, který nám byl darován a mocně se v nás projevuje. Ovšem tohoto Ducha, díky němuž se můžeme stát Kristu lidstvím navíc, dostáváme od Otce, který nás přikrývá svým stínem (srov. Lk 1,35; ale i Mt 17,5). Její klanění musí být konečně teocentrické.