Předurčení k životu v trojičním společenství (z Trojice do Trojice)
Na konci roku 1903 se Alžběta začíná sytit četbou pavlovských a janovských novozákonních spisů, které prokládá Duchovní písní a Živým plamenem lásky svatého Jana od Kříže. (55) Díky těmto vydatným duchovním pramenům je schopna teologicky velmi precizně formulovat, v čem spočívá povolání člověka ke svatosti: je trojjediným Bohem vyvolen a předurčen k oslavě trojjediného Boha a to v lásce Boží, která se stává nekonečnou i ve věřícím křesťanovi, když se otevírá jejímu působení ve svém životě.
Na počátku tedy stojí láskyplná Trojice, která si volí a předurčuje člověka k účasti na svém vnitřním životě. Alžběta zde staví především na dvou pavlovských textech: „V něm [= v Kristu] si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném Synu“ (Ef 1,4-6); a „Ty, které si napřed vyhlédl [= Bůh], ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy“ (Řím 8,29n.). Aby však byla její vize úplná, prohlubuje zmíněné texty o perspektivu lásky, když s janovskou tradicí zdůrazňuje, že Deus charitas est – „Bůh je láska“ (1 Jan 4,16), a opět s pavlovským autorem dodává, že ono vyvolení a předurčení se tak děje propter nimiam charitatem – „pro přemíru lásky“ (Ef 2,4).
Smyslem tohoto vyvolení a předurčení je stát se laudem gloriae – „chválou slávy“ (srov. Ef 1,12) této láskyplné Trojice. (56) To, co původně Alžběta objeví jako své osobní povolání (srov. AD 256), vzápětí předkládá jako ideál i jiným osobám, zejména své rodné sestře Gitě a své matce (srov. AD 269). Proto formulace tohoto ideálu nevyjadřuje pouze něco, co se hodí výhradně k ní nebo maximálně k povolání bosé karmelitky, která žije kontemplativním životem v přísné klauzuře, nýbrž i k životu v manželství a rodině. „Zanechávám Ti,“ píše své rodné sestře, matce dvou dětí, „svou úctu ke Třem, k ‘Lásce’. Žij uvnitř s nimi v nebi své duše; Otec Tě přikryje svým stínem, (…) abys jej milovala láskou silnou jako smrt; Slovo vtiskne do Tvé duše jako do křišťálu obraz své krásy, abys byla čistá jeho čistotou, prosvětlená jeho světlem; Duch svatý Tě přetvoří v tajemnou lyru, která v mlčení, pod jeho božským dotekem, zahraje úžasnou píseň Lásce; tehdy budeš ‘chválou jeho slávy’, tím, o čem jsem snila, že budu na zemi“ (AD 269). (57)
Jaký je však počátek a smysl, takový je rovněž cíl: když se člověk stane na základě působení trojiční lásky chválou slávy této milující Trojice, pak je vtahován do Trojice, do ustavičné výměny lásky, na níž má podíl. V tomto smyslu Alžbětu významně ovlivnila četba závěru Duchovní písně a Živého plamene lásky, které mají tuto výrazně trojiční a eschatologicky laděnou perspektivu.