Anticipovaná eschatologie blahoslavené Alžběty od Trojice
Také Alžběta od Trojice si prošla značným vývojem v prožívání věčného života v přítomném okamžiku a rovněž u ní je výsledkem konkrétní model života tomu odpovídající, který se v některých bodech podobá Terezčinu eschatologickému inkarnacionismu, v jiných se od něj ovšem liší.
Duchovní rozvoj blahoslavené Alžběty v podstatě kopíruje vnější periodizaci jejího života, takže se dá rozdělit (jako u Terezky!) na čtyři období:
- První dětství (1880-1887) končící smrtí otce;
- Druhé dětství (1887-1894) završené slibem panenství;
- Dospívání (1894-1901) vrcholící vstupem na Karmel;
- Dospělost (1901-1906) zahrnující léta v klášteře bosých karmelitek v Dijonu. (26)
Jak ovšem uvidíme, je to zejména nesmírně dynamické čtvrté období, v němž se překotně rozvíjí Alžbětino prožívání věčného života a přítomného okamžiku.
Pro zmapování Alžbětina vnímání nebe a pozemského života v období prvního dětství nemáme k dispozici tolik údajů jako u Terezie, neboť Alžběta sama nenapsala žádné autobiografické vzpomínky na své dětství a ostatní zdroje jsou v této oblasti velmi lakonické. Víme s jistotou jen tolik, že první velký projev Alžbětiny eschatologie se objevuje v souvislosti s dvojí zkušeností smrti v krátkém sledu po sobě: nejprve s úmrtím dědečka (24. ledna 1887) a vzápětí i otce (2. října 1887), který umírá na infarkt v jejím náručí. (27) Co v těchto chvílích přesně prožila, nevíme, máme však k dispozici jednu její báseň, která vznikla v den desátého výročí otcovy smrti. Alžběta v ní píše mimo jiné: „Ó, otče, je to deset let / kdy zasáhla tě krutá smrt! (…) A tvá duše opustila zemi, / místo vyhnanství a běd, / aby se navrátila do lůna Božího / do krásného města nebes. (…) Slibuji Ti odhodlaně, že léta / nevymažou z mé paměti / vzpomínku na milovaného otce / který byl Ježíšem povolán / tak mlád do věčné slávy“ (AB 37,1n.5-8.18-22). Její vyjadřování se velmi blíží slovníku Terezky: i ona vnímá zemi jako „místo vyhnanství a běd“ (v. 6), zatímco nebe je „lůnem Božím“ a „krásným městem“ (v. 7n.). „Nebe je pro Alžbětu skutečností tak přítomnou, jako pro všechny ty, kdo – zjevně, avšak ne bez víry – vědí, že jsou na cestě k této věčnosti života v Bohu.“ (28) Alžběta tedy žije v podobně eschatologickém zaměření jako její „starší sestra v Duchu“, byť nevíme, zda se stejnou intenzitou. Jisté je, že obě bolestné ztráty s sebou nesou ještě jeden důsledek, který trochu prozrazuje, co se odehrává v nitru malé Bětky: matka se s oběma dcerami stěhuje na rue Prieur-de-la-Côte-d’Or, do domu, který se nachází v sousedství se zahradou kláštera bosých karmelitek. Na sedmiletou dívku udělá velký dojem, že poblíž jejího domova jsou mnišky, které se věnují výhradně modlitbě. Klíčí v ní tušení, které se později stane explicitním, že Karmel je „kouskem nebe“. (29)
V druhém období se Alžbětě otvírá „svět“ tím, že se z ní stává školačka a pianistka; ne však do té míry jako u jiných dětí, neboť Alžběta má od sedmi let domácí učitelku a dochází proto jen na konzervatoř. Klíčové jsou v tomto období zejména dvě události: první svaté přijímání 19. dubna 1891 a slib ustavičného panenství, který složila potají ve čtrnácti letech. Co pro ni znamenalo první přijetí eucharistie, se opět můžeme dozvědět z básně, kterou složila v den sedmého výročí: „Hymnus, který zazpívá má láska / ve výročí toho dne / kdy si Ježíš ve mně učinil svůj příbytek / kdy se Bůh zmocnil mého srdce. (…) Blažený den, první setkání / mé duše s Bohem lásky, / předchuť nebeského přebývání“ (AB 47,14-17.34-36). Osmnáctiletá Alžběta spojuje vzpomínku na první svaté přijímání s pro sebe tak typickou zkušeností Božího přebývání (inhabitace) v člověku, kterou navíc interpretuje jako předjímání nebe. Ne náhodou: v tento den totiž Alžběta navštívila klášter bosých karmelitek a v rozhovoru s převorkou Marií od Ježíše se dozvěděla, že prý její jméno Alžběta znamená „Dům Boží“, což na jedenáctiletou dívku udělá velký dojem. (30) A zřejmě právě i pod dojmem této „obydlenosti Bohem“ v Alžbětě roste vskrytu řeholní povolání, takže ve čtrnácti se cítí být puzena jednou po svatém přijímání složit slib panenství. Takřka vzápětí se tento úkon explicitně spojí s povoláním na Karmel.
Alžběta by se ovšem nestala tím, kým je, nebýt třetího období jejího života. Když se totiž v patnácti svěřila matce se svou touhou po karmelitánském životě, ta o tom nejprve vůbec nechce slyšet a nakonec 26. března 1899 souhlasí, ovšem pod podmínkou, že Alžběta uskuteční svůj sen až v plnoletosti, tedy o dva roky později. Alžběta tak byla nucena šest let žít Karmelem výhradně ve svém nitru a navenek byla i nadále velmi nadanou hudebnicí, která se ráda hezky oblékala, cestovala, setkávala se s přáteli, účastnila se hudebních sedánků a s přáteli hrávala tenis a kriket… Pozemská perspektiva plně vstoupila do jejího života, aniž by ovšem v nejmenším vytlačila touhy jejího srdce. Alžběta se učí spojovat nebe se zemí, ba sílí v ní přesvědčení, že jí nic nemůže zabránit v prožívání Boží přítomnosti v jejím nitru. Zde se rodí její vnímání srdce jako „vnitřní cely“ a „malé Betánie“; v roce 1899 čte Příběh jedné duše Terezie z Lisieux a díky němu se zbavuje posledních nánosů jansenismu, který ji obklopoval; (31) rok nato jí převorka Karmelu nabídne, aby se místo „Alžběta od Ježíše“ jmenovala „Alžběta od Trojice“ a ústřední tajemství jejího života se tak, i díky setkání s otcem Valléem OP, stává jejím domovem. V tomto bohatém období také vznikají její první spisy: dochovalo se nám šestasedmdesát dopisů a dvaasedmdesát básní, velmi vzácný Deník (mapující dobu od 30. ledna 1899 do 27. ledna 1900) a několik Intimních poznámek.
Bylo-li třetí období života Alžběty od Trojice klíčové pro další vývoj, čtvrté období je jednou velkou „duchovní explozí“, takže se dá rozdělit na čtyři fáze, které Conrad de Meester, v současnosti zřejmě největší odborník na tuto postavu, označuje jako „Novou cestu“ (1901‑1903), „Žít s… navždy s…“ (1903-1904), „Odevzdávám se vám jako kořist“ (1904‑březen 1906) a „Jdu ke Světlu, Lásce, k Životu“ (březen-listopad 1906). (32) První zásadní událostí tohoto období je předvečer slibů, kdy jí dochází, že její nebe začíná na zemi: „V noc, která předcházela velkému dnu, jsem v byla v chóru v očekávání Snoubence, a pochopila jsem, že moje nebe začíná na zemi, nebe ve víře, s utrpením a obětováním se pro Toho, kterého miluji!“ (AD 169). Už předtím psala paní Sourdon, že si nosíme nebe v sobě a že věří, že našla nebe na zemi, vždyť nebe je Bůh a Bůh je její duše (srov. AD 122), a její dceři Františce, že „náš život je předjímaným nebem“ (AD 123); ovšem až nyní se toto označení stává definitivně žitou skutečností. (33) Druhým mezníkem je její slavná modlitba Můj Bože, Trojice, které se klaním, kterou napsala 21. listopadu 1904. (34) Od tohoto data totiž v Alžbětě roste vědomí vlastního povolání na Trojici a její povolání být „chválou slávy“ (Ef 1,12; srov. poprvé AD 191; zejména však AD 250). Posledním významným zlomem je plné propuknutí nemoci v březnu 1906; v tomto období vznikají všechna její duchovní pojednání: Nebe ve víře, napsané pro rodnou sestru Gitu, Poslední ústraní jako poznámky z „noviciátu pro nebe“ pro matku Germaine, Velikost našeho povolání pro mladou kandidátku Francoise de Sourdon a Nech se milovat pro matku Germaine. Alžběta dorůstá do plnosti svého povolání na základě připodobnění se trpícímu Kristu, který ji ještě více uvádí do lůna Trojice. (35)
Výsledným postojem Alžbětina vývoje je to, co bychom mohli nazvat anticipovanou nebo přítomnostní eschatologií, kdy člověk již zde na zemi žije vírou a láskou (36) v nebi, neboť ve své duši hostí Boha, ony „Tři“, kterým se klaní. Nemusí tak čekat na nebe, neboť to, co je podstatou nebeské blaženosti, se ve víře uskutečňuje už na zemi.