Vrchol mystického sjednocení a zkouška víry
Dnes převládá silná tendence vyhýbat se (a to někdy za každou cenu) srovnávání: individualita a originalita jsou nedotknutelnými hodnotami. Proto i tak tradiční téma jako jsou schémata rozvoje duchovního života, bývá velmi často ostře kritizováno. (13) Na jedné straně je jistě třeba zdůraznit osobní jedinečnost každé osoby a tím i jejího putování k Bohu, (14) avšak zároveň platí, že existují společné rysy charakterizující duchovní zrání člověka, nakolik je lidská přirozenost stálá. Proto je, pochopitelně, i když s jistou dávkou opatrnosti, možné srovnávat různé osoby, ať už přímo mezi nimi navzájem, nebo prostřednictvím určitého přijatého schématu. Užitečnost takového porovnání nespočívá jen ve větším zdůraznění rozdílnosti osob, které tím vždy vynikne, ale i v objektivním posouzení míry rozvoje jednotlivce.
Tak také Terezie bývala a je srovnávána, a to zcela legitimně. Avšak právě proto, že projevy mystického života, jejichž výčet jsem právě uvedl, byly často autorům o ní píšícím neznámy nebo (i pro způsob vyjadřování) podceňovány, jediným měřítkem zůstalo její utrpení, které se jednotliví autoři snažili zasadit do schématu: začátečník – noc smyslů – pokročilý – noc ducha – dokonalý. Jelikož se v jejím životě hledaly dva momenty utrpení, docházelo se k závěru, že noc smyslů přestála světice během noviciátu, kdy spoluprožívá skličující nemoc milovaného otce, zatímco do noci ducha vstoupila v závěru svého života poznamenaném zkouškou víry. Vzhledem k tomu, že tato zkouška víry trvala až do smrti, mělo se za to, že Terezie nedošla dokonalého sjednocení s Bohem, alespoň ne duchovního manželství, které sv. Jan od Kříže umisťuje za noc ducha a sv. Terezie z Avily o ní mluví v sedmých příbytcích, (15) pojednávajících o duchovních zásnubách, a ještě před vstupem do zkoušky víry prožívá svou „transverberaci“, jež bývá považována za projev vrcholného rozvinutí mystického života.
Proto se dnes stále více prosazuje přesvědčení, že Tereziinou nocí smyslů byla její zvláštní nemoc a utrpení skrupulozity v dětství, zatímco noc ducha proběhla, když byla světice novickou. Tím by byly bezproblémově zařazeny i události z července 1889 i den profese (8.9. 1890) vnímaný jako duchovní sňatek. Jak lze ale potom chápat její zkoušku víry, v níž zemřela?
Myslím, že následující text rukopisu C to vhodně osvětlí: „Předpokládejme, že jsem se narodila v zemi, obestřené hustou mlhou. Nikdy jsem nehleděla na usměvavou tvář přírody, zaplavené proměněné zářícím sluncem. Pravda, od dětství slýchám o těchto divech, vím, že země, kde se nalézám, není má vlast, že existuje ještě jiná, ke které musím neustále tíhnout. Není to historka, vymyšlená obyvatelem země, v které jsem, je to jistá skutečnost, neboť Král vlasti se zářivým sluncem přišel a žil 33 let v zemi temnot. Běda, temnoty nepochopily, že tento božský Král je světlo světa… Ale, Pane, tvé dítě přijalo tvé božské světlo. Prosí tě za odpuštění pro své bratry, je ochotné pojídat chléb bolesti tak dlouho, jak budeš chtít, a nechce vstát od tohoto stolu, plného hořkosti, u kterého jedí ubozí hříšníci, až do dne, který jsi určil… Ale nemůže také říci jménem svým, jménem svých bratří: ‚Pane, buď nám milostiv, neboť jsme ubozí hříšníci?‘ Pane, propusť nás ospravedlněné! Ať všichni, kdo nejsou osvíceni jasným plamenem víry, uvidí nakonec její zář!… Ježíši, je-li třeba, aby stůl, jimi poskvrněný, byl očištěn duší, která tě miluje, chci mileráda jíst u něho sama chléb zkoušky, dokud se ti nezalíbí uvést mě do svého světlého království. O jedinou milost tě prosím: abych tě nikdy neurazila!“ (AS 205-206). Tím, že Terezie takto jednoznačně mluví o své solidárnosti s ateisty, o ochotě „očistit poskvrněný stůl“ a „jíst chléb zkoušky“, dává nám na srozuměnou, že duchovní utrpení posledních měsíců života neslouží (jako noc smyslů a noc ducha) jejímu vlastnímu očištění, nýbrž je expiací, nebo ještě lépe Tereziinou účastí na Kristově výkupném díle (ve smyslu Kol 1,24). Terezie dostává od Otce výsadu moci se připodobnit jeho trpícímu Synu. I tento jev se dá v dějinách spirituality nalézt: stačí zmínit utrpení sv. Pavla od Kříže v závěru jeho života, označované jako „mystická smrt“. (16)
Zdá se tedy, že Terezie nejen vstoupila do mystického života nocí smyslů, ale že se také nezastavila v noci ducha, nýbrž vykvetla k podivuhodnému bohatství jeho projevů. Pochopitelně, že tento názor musí být dále zkoumán a ověřován ve spolupráci s odborníky mnoha různých (i neteologických) oborů; v každém případě to vypadá, že se o Terezii od Dítěte Ježíše a od Svaté Tváře dozvíme ještě ledacos nového.