Jako bych vstala z mrtvých
Po úkonu Obětování se Milosrdné Lásce v roce 1895 je Terezie schopná nahlížet svou vnitřní proměnu. „Jak jsem teď šťastná, že jsem se odříkala hned na začátku svého řeholního života! Již požívám odměny, slíbené těm, kdo odvážně bojují. Už nepociťuji, že bych si musela odpírat všechny útěchy srdce, neboť má duše je upevněna tím, kterého jedině jsem chtěla milovat.“ (Rk C 22r/AS 228). „Opravdu, už se mě nedotkne každá bolest jako v dětství. Jako bych vstala z mrtvých. (…) Dosáhla jsem takového stupně, že už nemohu trpět, protože každé utrpení je mi příjemné.“ (ŽZ 29.5/VŽ 33).
Přiznává se, že určitý čas netrpěla, ani neprožívala žádné vnější ani vnitřní zkoušky. Stává se svobodnou i ve svých duchovních touhách a nechává se vést jen odevzdaností a láskou: „Teď už si nepřeji nic, jen milovat Ježíše až k zbláznění…(…) Netoužím ani po utrpení ani po smrti, a přece obojí mám ráda. Ale přitahuje mě jen láska… Dlouho jsem po nich toužila, měla jsem utrpení a myslela jsem, že se dotýkám okraje nebe… Nyní mě vede už jen odevzdanost, nemám žádný jiný kompas!… Ani už nedovedu o nic vroucně prosit, s výjimkou toho, aby Pán Bůh na mé duši dokonale splnil svou vůli a aby tomu tvorové nemohli překážet.“ (Rk A 82v-83r/AS 169-170).