Svět lidského utrpení
Utrpení patří k zásadním lidským zkušenostem a dotýká se psychologické, filosofické a náboženské stránky lidského života. (1) Zůstává záhadou a tajemstvím. Je na místě odlišit je od bolesti, která je spojena se zkušeností tělesnosti a mizí, jakmile zmizí její příčina. Ve zkušenosti utrpení můžeme rozlišit pocit bolesti, vědomí zla, které se dotýká člověka, jeho odmítnutí nebo přijetí vůlí a kladnou či zápornou interpretaci. Filosofická reflexe zavádí rozlišení na fyzické utrpení, které se týká těla, a na utrpení mravní, které je bolestí duše a zahrnuje nejen psychické strádání, ale také zkušenost zla, nespravedlnosti, nepochopení a nedostatku dobra.
Utrpení má aktivní a pasivní charakter současně. (2) Aktivita podmětu v utrpení se projevuje v zakoušení bolesti, smutku, sklíčenosti nebo zoufalství. Utrpení zůstává pasivní skutečností, která na člověka doléhá zvnějšku v podobě zla. V nekřesťanských náboženstvích je už sama existence zlem, a je třeba se od ní osvobodit. Pro křesťanství je existence dobrem a všechno, co jest, je ve své podstatě dobré. Zlo v křesťanském chápání je nedostatek, omezení a převrácení dobra. Člověk si klade otázku po smyslu utrpení a nesmírně trpí, nenalézá-li na ni odpověď. Spolu s otázkou utrpení řeší i problém zla a vztahuje se přitom ke druhému člověku a k Bohu. Odpověď na tuto otázku ho může přivést až k popření Boha, a to především tváří v tvář dramatu nezaviněného utrpení. Nejjednodušší odpověď na smysl zla a utrpení poukazuje na existenci viny. Utrpení je interpretováno jako trest za zlý čin. Bůh se v té situaci ukazuje jako neúprosně spravedlivý Stvořitel a Strážce světového řádu.
Utrpení zahrnuje širokou problematiku zkušenosti bezmoci v oblasti těla i duše, které se člověk snaží uvyknout a asimilovat ji, aby se mu nestávala příčinou vnitřní destrukce. Utrpení poskytuje podle Hesioda (3) vhled do skutečnosti a vede k jejímu poznání. Aischylův Agamemnón hleděl na utrpení jako na vlastní poučení (srov. Žid 5,8). Na rozdíl od řecké filosofie Písmo svaté před skutečností lidského utrpení neuniká do stoického klidu a lhostejnosti (apatheia), ale snaží se přiblížit jeho smysl vztažením k Bohu: utrpením je smrt (Iz 38,1-3), bezdětnost (1 Sam 1,6-10), touha po domově (Žl 137), pronásledování a nepřátelství ze strany okolních lidí (Jer 18,18; Žl 22), samota a opuštěnost (Jr 15,17; Žl 31), výčitky svědomí (Žl 51), nevděčnost přátel (Jb 19,19), nepochopení toho, proč spravedlivý musí trpět (Žl 73). Starý Zákon vidí v utrpení následek hříchu (Přís 13,8; Iz 3,11; Sir 7,1), ale tuší v něm zároveň už i příslib spásy pro hříšné lidstvo (Gn 17,11; Jer 8, 18), a pozdní judaismus též výkupné za hřích a zásluhu (Iz 53, 10nn).
Křesťanství dodává utrpení nový smysl v Ježíšově umučení, smrti a zmrtvýchvstání. Z Boží vůle se tak utrpení stává prostředkem spásy pro svět. Křesťan trpí z Kristovy vůle (Sk 5,11-11; 12,23; 13,6-11; 1 Kor 11,30nn); pro něho (2 Kor 4,11; Řím 8,17) a spolu s ním. Jeho utrpení je následkem „bytí v Kristu“. Nemá to nic společného se stoickou necitelností vůči bolesti. Kromě moudrosti, síly a solidarity, které v utrpení dozrávají, očekává křesťan osvobození nového stvoření od utrpení.