První střetnutí s utrpením

Pro životní dráhu Edity Steinové a její vztah k utrpení mělo zásadní význam její setkání s vdovou po filosofu Reinachovi, Husserlově žáku, jehož vědecký odkaz pořádala. Editu Steinovou zasáhlo sebeovládání mladé ženy a její pokoj vyrůstající z víry ve věčný život, kterou jí dával Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý. „Bylo to mé první setkání s křížem a s Boží mocí, kterou Bůh uděluje těm, kteří jej nesou. Poprvé v životě jsem tak uviděla církev v jejím vítězství nad ostnem smrti. V tom okamžiku se zhroutila moje nevíra a Kristus se mi zjevil v tajemství kříže.“ (4) Předmětem její touhy se od toho okamžiku stala živá víra, která člověku umožňuje snášet utrpení v extrémních životních situacích důstojně a klidně. Edita Steinová prožívala v té době hluboká zklamání a životní rány plynoucí z marných snah o habilitaci a z rozchodu s Husserlem, a také osobní prožitek, který ji připravil o „sílu a veškerou aktivitu“. (5) Duchovní utrpení, které ovlivňovalo také její zdravotní stav, ji uvrhovalo do stále hlubší duchovní krize, která předcházela setkání s Ježíšem a jeho životní silou přítomnou v kříži a ve zmrtvýchvstání. (6)
E. Steinová sáhla po spisech svatého Ignáce z Loyoly a sv. Terezie z Avily a také po dílech dánského filosofa Kierkegaarda. Četba Knihy života sv. Terezie z Avily jí konečně umožnila definitivně překročit práh víry, a to křtem 1. ledna 1922. Její radost z nalezení Boha byla vykoupena velkou bolestí, kterou musela způsobit své matce. Nepochopení ze strany nejbližších a osamělost ve vlastní rodině se staly počátkem kříže, který ji provázel po celý život a přijímal nejrůznější podoby až po dobrovolné přijetí smrti za vlastní národ v koncentračním táboře.
Zkušenost utrpení se tedy vázala s jejím přechodem ke křesťanství a následně i s příslušností k židovskému národu, který byl v Německu pronásledován národním socialismem. Hlavní zdroj informací o její zkušenosti utrpení nám poskytuje Autobiografie, ve které autorka velice pronikavě analyzovala své vnitřní stavy, když nesmírně upřímně líčila sled událostí až po poslední chvíle ve sběrném táboře Westerborku, ze kterého byla transportována do Osvětimi.
Ve Freiburgu byla Husserlovou asistentkou, vyučovala na gymnáziu a na učitelském ústavu ve Speyeru, rok (1932-1933) pracovala v Institutu vědecké pedagogiky v Münsteru. Natřikrát, v rozmezí let 1920-1933, se pokoušela o habilitaci v Göttingenu a ve Vratislavi, až její další pokusy ukončilo nařízení o odstranění osob neárijského původu ze státních zařízení. Po vstupu na Karmel v Kolíně (1933) se znovu pustila do vědecké práce a nedala se odradit dřívějšími neúspěchy. Tyto události zůstávají zahaleny závojem tajemství, který autorka vzpomínek poodhaluje a upozorňuje přitom na důležitější skutečnosti, které ovlivňovaly její vnitřní zrání.
Rozloučení s matkou, se kterou Editu Steinovou pojilo silné citové pouto, proběhlo nadvakrát: při křtu a při vstupu na Karmel. Při křtu si Edita uvědomila, že ztrácí někoho nesmírně blízkého, když mezi sebou a matkou buduje duchovní zeď: „Když jsem na nový rok 1922 přijala křest, myslela jsem si, že je to pouze příprava ke vstupu do kláštera. Ale když jsem o pár měsíců později stála před milovanou matkou, pochopila jsem, že v daném okamžiku není schopná přijmout ještě i druhou ránu. Nebylo by ji to sice zabilo, ale naplnilo by ji to takovou hořkostí, že jsem si to nechtěla vzít na svědomí.“ (7) Mnohem větší utrpení jí ale způsobilo definitivní rozloučení s matkou v okamžiku vstupu do kláštera karmelitek v Kolíně roku 1933.
Edita Steinová strávila doma s maminkou skoro půl roku, než jí postupně prozradila svůj plán stát se karmelitkou, a po celou dobu se ji příbuzní snažili přemluvit, aby své rozhodnutí ještě změnila. Mezi svými nejbližšími musela sama uhájit správnost vlastního rozhodnutí a čelit podezření, že si tak jako ohrožená židovka snaží zachránit život: „Musela jsem udělat ten krok v naprosté temnotě víry. V těch týdnech jsem si často pomyslela: ‚Která z nás se zhroutí: matka nebo já?‘ Ale obě jsme si až do posledního dne stály na svém.“ (8) Navzdory nesmírné bolesti nepovolila ani poslední večer před odjezdem z Vratislavi. Její vyznání je naplněno utrpením a dramatem loučení dcery s matkou: „Nakonec jsme v pokoji zůstaly samy – matka a já. Sestry ještě měly práci s mytím nádobí a úklidem. Matka zabořila tvář do dlaní a plakala. Postavila jsem se za křeslo a přitiskla jsem si na hruď její stříbrošedou hlavu. Zůstaly jsme tak, dokud se nedala přemluvit, aby si šla lehnout. Doprovodila jsem ji nahoru a poprvé v životě jsem jí pomáhala při ukládání na lůžko. Potom jsem ještě zůstala sedět na kraji postele, dokud mě sama neposlala spát. Zřejmě ani jedna z nás té noci nezamhouřila oči.“ (9) Bolest loučení dosáhla svého vrcholu v den odjezdu: „Matka se snažila něco sníst, ale odsunula talíř a rozplakala se. Přistoupila jsem k ní, objala ji a držela ji v náručí, dokud nebylo na čase jít. Kývla jsem na Ernu, aby zaujala mé místo. Ve vedlejší místnosti jsem si vzala klobouk a plášť. Přišla chvíle rozloučení. Matka mě objímala a srdečně líbala… Když jsem objala Ernu, matka se hlasitě rozvzlykala. Rychle jsem odešla.“ (10) Radost volby Karmelu zastínila bolest rozloučení s nejbližšími, které Edita opustila, aby si zvolila už jen Boha. Ale navzdory tomuto smírnému utrpení zakoušela vnitřní pokoj. „Nemohla mně zaplavit živelná radost. To, co bylo za mnou, bylo až příliš strašné. Ale byla jsem v hlubokém pokoji – v přístavu Boží vůle.“ (11) V utrpení oddělení od svých nejbližších a milovaných lidí, v samotě Karmelu si uvědomila šanci duchovního růstu.
Vstup na Karmel znamenal pro Editu Steinovou vstup do zapomenutí, naprosté pominutí sebe v prostředí sester, které neznaly její jméno a neměly ani tušení, co znamenala ve světě. Musela si osvojit složitá řeholní pravidla a zařadit se do každodenního života mezi převážně prostými ženami, což pro dvaačtyřicetiletého, vysoce vzdělaného a samostatnému myšlení i jednání uvyklého člověka nebylo vůbec snadné. Sestra Terezie Benedikta se snažila přizpůsobit požadavkům komunity a pouštěla se do všech domácích prací, i když byla trochu nešikovná a bezradná. Vážila si daru řeholního života a s velkou pokorou se mu učila: „Karmel je vysoká hora, na kterou je zapotřebí začít vystupovat od úpatí. Ale vydat se touto cestou je nesmírná milost.“ (12) Den za dnem pronikala do ducha svého řádu a následovala radu sv. Terezie z Avily, aby v klášteře nehledala nic než Boha. Učila se zcela zapomínat na sebe a odevzdávat se: „Odevzdat se v lásce, stát se beze zbytku majetkem někoho jiného a současně ho celého mít – taková je nejhlubší touha ženského srdce.“ (13) Naprostá odevzdanost do Boží vůle způsobila, že byl Editin život docela prostý, a přece se na její štěstí a radost v řeholním životě snášel stín způsobený mlčením matky, která neodpovídala na její dopisy. Její bolest a rozjitření zesílila, když matka smrtelně onemocněla. Její smrt v okamžiku, kdy Edita skládala řeholní sliby, byla potvrzením, že Bůh přijal její oběť.
V klášteře pokračovala ve vědecké práci a připravovala do tisku práci Potence a akt (Potenz und Akt), kterou napsala ještě ve světě a která měla být její habilitací. Po důkladném přepracování vzniklo její největší dílo Časné a věčné bytí (Endliches und ewiges Sein), které mohlo vyjít teprve až po válce, protože se žádný vydavatel neodvážil je publikovat. Posledním a nedokončeným dílem, které psala v horečném chvatu, byla Věda Kříže (Kreuzeswissenschaft), studie o sv. Janu od Kříže, ve které věcně a s osobním zaujetím přiblížila procesy vnitřního života a spojila přitom obratně mystiku Karmelu s osobní zkušeností.
Edita Steinová dokázala naprosto novým způsobem objevovat ve skutečnosti kolem sebe šance k seberealizaci. Při hledání pravdy objevila v konečném důsledku Boha, díky němuž nalezla naprostou svobodu a schopnost milovat: „Chytím se ruky, která se mě dotýká, a naleznu absolutní opěrný bod a absolutní jistotu. Ten, kdo to neučiní, kdo Boží zaklepání nechá odeznít bez dopadu na jeho další život, u toho se akt víry nerozvíjí, a její předmět mu zůstane skryt.“ (14) Bůh se pro ni stal v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Ježíši vztažným bodem, o který opřela svůj život a ze kterého čerpala sílu pro smrt v plynové komoře.
Rozhodnutí přijmout smrt jako oběť za své nejbližší se poprvé objevuje v červnu 1939, když Edita Steinová kvůli pronásledování židů ve Třetí říši opouští kolínský klášter a odjíždí do holandského Echtu: „Už nyní přijímám smrt takovou, kterou mi Bůh určil, v dokonalém odevzdání se do jeho vůle a s radostí. Prosím Pána, aby přijal můj život a smrt ke své cti a slávě, na všechny úmysly Nejsvětějších Srdcí Ježíše a Panny Marie, za církev, ale zvlášť za zachování, posvěcení a dokonalost našeho svatého řádu, za Karmel v Kolíně a v Echtu, v duchu dostiučinění za nevíru židovského národa, aby Pán byl přijat od vlastních, aby přišlo jeho slavné království, za vyprošení záchrany pro Německo, za mír na světě a konečně za své blízké, živé i zemřelé, za všechny, které mi Bůh dal, aby nikdo z nich nezahynul.“ (15)
Sama se cítila povolána, aby na Karmelu žila tímto novým a skutečným životem v následování Krista a přesvědčena, že jedině zde Pán pro ni uchoval něco vzácného, co by nemohla nalézt na žádném jiném místě. Vědomě si zvolila své řeholní jméno Terezie Benedikta od Kříže, což vysvětlila ve Vědě kříže: „Oslovování v řeholi znamená, že Bůh touží spojit duši se sebou ve znamení jakéhosi mimořádného tajemství.“ (16) Ve Vědě kříže, která se i díky zvolenému jménu stává obsahem jejích tužeb a života, nejde o čirou teorii nebo o ideologickou konstrukci. Je to pravda, která vniká do duše, aby ji vnitřně utvářela, a umožňuje vládu nad jednáním a poznání vlastní hloubky a Boží velikosti.
U vědomí závazku plynoucího ze jména, které si zvolila v den obláčky, pozvolna dozrávala k pochopení tajemství kříže. V listopadu 1940 si stručně zapsala do svého deníčku: „Jak přát osvobození od kříže někomu, kdo má šlechtický titul ‚od Kříže‘?“ (17) Do posledních dnů svého života psala práci o sv. Janu od Kříže, která vznikala k příležitosti 500. výročí jeho narození, ale zároveň se tak vědomě připravovala na přijetí kříže ve vlastním životě. Přes všechny snahy přátel o přestěhování jí i její sestry Rózy do Švýcarska (klášter Le Paquier), dozrává k naplnění vědy kříže svým životem: „Ve věci své stabilizace už nehodlám nic podnikat. Jsem spokojená se vším. Scienciam Crucis člověk nabude pouze tehdy, jestliže sám důkladně zakusí kříž. Od počátku jsem o tom byla přesvědčena a zvolala jsem z celého srdce: Ave Crux, Spes unica.“ (18) Pár dní před zatčením (2. srpna 1942) potvrdila Edita Steinová v echtském klášteře své rozhodnutí zemřít za vlastní národ jako celopal za jeho obrácení: „Nad získáním povolení k vycestování však ještě pořád visí velký otazník, v každém případě se to může velice protáhnout. Nebyla bych smutná, kdyby vůbec nepřišlo. Není pro mě maličkost opouštět už podruhé milovanou řeholní rodinu, ale přijímám to, co Bůh dá.

Tvůj národ, Pane, tvůj Izrael
přijímám hluboko do svého srdce.
Ve skryté modlitbě a v celopalu
jej chci vést do Spasitelova Srdce.“

Ve sběrném táboře Westerbork, v předvečer transportu do Osvětimi, si Edita Steinová napsala, že v ní utrpení a smrt přestává vyvolávat strach, a to díky naprostému sjednocení s Kristem v jeho smrti: „Jakmile člověk pochopí, že Kristus vykonal největší dílo smíření a spojení lidstva s Bohem v nejhlubším ponížení a sebezmaření, pak také pochopí, že i jeho dovede ke sjednocení s Kristem vlastní ukřižování.“ (19) Díky sjednocení s Kristem v jeho kříži odhalila vlastní identitu a sounáležitost s vyvoleným národem a pochopila, že její život získává nový smysl jako celopalná oběť.

Pokračovat
Zpět na úvod