Věda kříže
Edita prožívala po křtu veliké okamžiky radosti z nalezení Boha a z navázání velice osobního pouta s ním. Zakoušela vnitřní naplnění a pokoj i sílu přicházející od Stvořitele: „Existuje stav utišení v Bohu, celkového zklidnění všech duchovních sil, ve kterém se nic neplánuje, o ničem se nerozhoduje a nic se nedělá, ale celá budoucnost se svěřuje do Boží vůle a přenechává se osudu. Tento stav jsem poznala poté, co zkušenosti, které přesáhly mé síly, naprosto pohltily mou životní sílu a zastavily jakoukoli mou aktivitu.“ (13) Po svém obrácení Edita na nějaký čas úplně zanechala filosofie. Zdálo se jí, že by měla žít pouze pro Boha a všechny ostatní činnosti odsunout stranou. Měla v plánu po křtu hned vstoupit na Karmel, ale protože správně předpokládala, že by tím zarmoutila matku, která byla věřící židovkou, prozatím své rozhodnutí pozdržela.
Bůh, který se stal Editě velmi blízkým, od ní vyžadoval oběť, a jako by se skrýval za rouškou víry: „Když jsem na Nový rok 1922 přijala křest, myslela jsem si, že je to pouze příprava ke vstupu do kláštera. Když jsem ale o pár měsíců později stála před milovanou matkou, pochopila jsem, že v daném okamžiku není schopná přijmout ještě i druhou ránu. Nebylo by ji to sice zabilo, ale naplnilo by ji to takovou hořkostí, že jsem si to nechtěla vzít na svědomí. A tak jsem musela trpělivě čekat a byla jsem přitom posilována svými duchovními rádci.“ (14) Bůh, pro kterého se vědomě rozhodla, od ní žádal další oběti. Její židovský původ jí zabránil v habilitaci. Její nabídku odmítly univerzity ve Freiburgu i ve Vratislavi. Edita se ale nevzdávala a jezdila se svými přednáškami po celém Německu.
V říjnu 1933 se Edita rozhodla vstoupit na Karmel v Kolíně. Tváří v tvář počínajícímu pronásledování Židů na území Třetí Říše tak chtěla zdůraznit svůj svazek s vlastním národem a spolu s Kristem přinést za Izrael oběť svého života. Těžkým okamžikem se jí stalo loučení s matkou, které znamenalo vstup do duchovní samoty. Edita s dojetím líčí okamžik odjezdu z domova: „Matka se snažila něco sníst, ale odsunula talíř a rozplakala se. Přistoupila jsem k ní, objala ji a držela ji v náručí, dokud nebyl čas jít. Kývla jsem na Ernu, aby zaujala mé místo. Ve vedlejší místnosti jsem si vzala klobouk a plášť. Přišla chvíle rozloučení. Matka mě objímala a srdečně líbala… Když jsem objala Ernu, matka se hlasitě rozvzlykala. Rychle jsem odešla. Konečně se vlak dal do pohybu. Obě mi mávaly na rozloučenou tak dlouho, dokud je bylo vidět. Nakonec mi zmizely z očí. Usedla jsem na sedadlo ve svém kupé. Tak se tedy začalo uskutečňovat to, na co jsem se ještě nedávno ani neodvažovala pomyslet. Nemohla mně zaplavit živelná radost. To, co bylo za mnou, bylo až příliš strašné. Ale byla jsem v hlubokém pokoji – v přístavu Boží vůle.“ (15) Svou touhu poznat Boha musela Edita vykoupit velikým utrpením; a aby se mohla přiblížit k Ježíšovi, musela se jakoby oddálit od svých nejbližších. (16)
V noviciátu bylo všechno nové a to již ne zcela mladou Editu rozechvívalo. Vpravit se do pokorné poslušnosti, která představuje základní pilíř života karmelitky, pro ni nebylo vůbec snadné. Vždyť až dosud byla zvyklá rozhodovat si o svých činnostech a zájmech sama. Učit se poslušnosti znamenalo pro ni chození s Ježíšem v temnotě: „Pro někoho, kdo byl po léta zvyklý o sobě rozhodovat, znamená snaha o dětskou poslušnost či podřízení vlastní vůle rozhodnutí představených nemalou oběť. Je dokonce snazší dát se spolu s Ježíšem přibít na kříž, nežli se spolu s Ním stát malým dítětem.“ (17) Edita Steinová, zvyklá samostatně myslet a hledat Boha, se Ho učila poznávat v plnění Jeho vůle a v následování Ježíše v Jeho naprosté poslušnosti Otci. Vyžadovalo to neustálé opouštění sebe a svého ‚já‘.
V následování Ježíše prožila Terezie Benedikta od Kříže noc samoty a opuštěnosti i nepochopení ze strany těch nejbližších. Tyto zkušenosti ji vedly k odhalování Boží vůle a k poznávání Boha vírou: „Ten, kdo přilnul ke Kristu, přečká dokonce i noc subjektivního vzdálení se od Boha, noc strašné opuštěnosti. Možná že Boží Prozřetelnost vysvobodí díky jeho utrpení někoho, kdo je skutečně spoután hříchem. A nadto, i v nejtemnější noci – buď vůle Tvá.“ (18) Norma jednání, kterou sv. Terezie Benedikta přijala, byla spojena s přijetím Ježíšova kříže, a to jí nabízelo novou vědu – vědu kříže (scientia Crucis).
Čím více se Edita odevzdávala Bohu a rozhodovala se plnit Jeho vůli i omezení spojená se životem v klášteře, tím více zakoušela jeho moc a blízkost. Stále zřetelněji viděla Boha, který ji vedl, podpíral a zaplavoval pocitem bezpečí: „Je nepopiratelné, že mé bytí je bytí pomíjivé, které se prodlužuje z okamžiku na okamžik a podléhá možnosti vyhasnutí. Ale stejně tak je samozřejmé, že navzdory mé pomíjivosti mé bytí existuje, je neustále udržováno a že já svým pomíjivým bytím objímám Bytí věčné. Vím, že mě „Kdosi“ drží, a proto jsem klidná a v bezpečí.“ (19) Velká filosofka vychází ze zkušenosti, že její život je konečný a křehký, a hledá příčiny svého bytí. Prosté zjištění Boží přítomnosti přivedlo Editu k hluboké zkušenosti – stát se dítětem v Jeho ruce. Hledání pravdy ji přivedlo k objevu Boha lásky, který – ač často ukrytý za závojem víry – je vždycky nablízku svou láskou.
Filosofie přivedla Editu k mystice, která poznává Boha v temnotě víry: „Výše než cesta filosofického poznání je cesta víry. Ona přináší dokonalou blízkost milujícího a milosrdného Boha a obdarovává nás takovou jistotou, jakou nám nedokáže dát žádné přirozené poznání. Ale měli bychom mít na paměti, že cesta víry je cestou temnou. Bůh přizpůsobuje svá slova míře člověka, abychom mohli pochopit nepochopitelné.“ (20) Ve svém odevzdání se Bohu ještě hlouběji poznávala sebe, své nitro a možnosti své duše, která je s to milovat a obětovat se.
Edita objevovala ve svém nitru Boha, který ji proměňoval láskou a dával jí podíl na životě Božích Osob v Trojici. Rozumové úsilí tu bylo takřka nepotřebné a jedinou činností, které se neustále věnovala, bylo přimknout se vůlí k Boží vůli a souhlasit s tím, že ji Bůh povede: „Bůh sám koná v duši všechno jen proto, že se Mu duše zcela odevzdává. Toto odevzdání je nejdůležitějším aktem její svobody. Odevzdání vlastní osoby Bohu je zároveň tím nejodvážnějším přivlastněním si Boha, které je nade všechno pomyšlení. Je to nejhlubší vtažení do Božího bytí, které duši zbožšťuje; jednota osob, která neničí jejich odlišnost, ale dokonce ji přímo zakládá; toto vše převyšuje už jedině vzájemné pronikání Božích Osob, které je ostatně jejím pravzorem.“ (21) Sv. Terezie Benedikta souhlasila s Božím působením ve své duši, když 21. dubna 1938 složila slavné sliby. Tehdy prosila Boha, aby se mohla stát obětí za svůj národ. Bůh její oběť přijal a dovolil jí projít vítězně posledním tunelem temnoty smrti.
Edita objevila v Božích spasitelných plánech také svůj úděl. V pokoře a tichosti srdce přijala situaci, která se podobala Mariině zkušenosti v Nazaretě. Podmínkou vstupu do dějin spásy, které píše Bůh, je podle vzoru jeho Matky „naprosté popření sebe a ponoření se do Kristova života“. Objevila tajemství ticha, ve kterém Bůh přichází k člověku: „Plnost Božího života se v nás stává skutečností. Jsou zapotřebí pouze hodiny mlčenlivého naslouchání, aby v nás mohlo působit Boží Slovo, dokud v nás samo nepřinese plody v oběti slávy a v oběti činu.“ (22) Edita Steinová se stále více přibližovala tajemství kříže, který před ní vyvstal naprosto jasně po událostech „křišťálové noci“ (Kristalnacht).
1. ledna 1938 byla Edita kvůli své bezpečnosti přestěhována na Karmel do holandského Echtu, čímž nastoupila svou křížovou cestu. V srdci mnohokrát potvrdila, že chce – oproštěna od jakýchkoli vazeb – trpět za svůj národ. Pochopila, že člověk získává nejvyšší moudrost ve sjednocení s trpícím Kristem: „Jakmile člověk pochopí, že Kristus svým krajním ponížením a sebezmařením vykonal to největší dílo usmíření a sjednocení lidstva s Bohem, pak také pochopí, že i jeho povede ke sjednocení s Kristem smrt na kříži.“ (23) Láska, kterou si uchovala v srdci, jí dodávala vnitřní svobodu, aby mohla milovat pouze Ježíše.