Temná noc
V době, kdy Edita prožívala potíže plynoucí z pronásledování židů v nacistickém Německu, se na Karmelu pustila do analýzy děl reformátorů Karmelu, sv. Jana od Kříže a sv. Terezie od Ježíše. Ve svých prožitcích, které byly ustavičným hledáním Boha prostřednictvím studia filosofie, a později jako křesťanka odhalila sv. Terezie Benedikta zákonitost, která je základním pravidlem duchovního života. Čím více člověk hledá Boha a snaží se Ho poznat, tím více zakouší opuštěnost a samotu.
Na cestě následování Krista objevila Edita tajemství kříže, neboli utrpení, které ji připodobňuje Spasiteli a pomáhá jí stále hlouběji pronikat do tajemství Jeho života, smrti a zmrtvýchvstání. Zkušenost utrpení a kříže se podobá prožívání noci, jak je popisuje sv. Jan od Kříže ve svých dílech Výstup na horu Karmel a Temná noc. (24) Kříž, podobně jako noc víry, přináší člověku pocit samoty a vnitřní prázdnoty a to, že nerozumí sobě samému, a vede ho k otázce po smyslu života a každodenních námah. V této zkušenosti utrpení často zajdou otázky dále a člověk se ptá, kde je Bůh a proč mlčí, když na člověka dopadá zlo. Temnota noci víry, jak prohlašuje sv. Terezie Benedikta, přináší „poselství kříže“. Noc podobně jako kříž vyvolává strach a neklid, ale zároveň fascinuje a přitahuje, protože před člověkem otvírá novou zkušenost. Vede do neznámé a nejisté skutečnosti. Za nocí, podobně jako za křížem, ale následuje veliké světlo zmrtvýchvstání.
Prvním krokem, nutným k projití nocí, je „odřeknutí se žádosti po věcech tohoto světa“. Je to nutné, protože Bůh, jehož si člověk přeje poznat, je naprosto jiný než dojmy, jakých se nám dostává prostřednictvím našich smyslů a představ: „Právě toto odřeknutí se noří duši do temnoty a jakoby do prázdnoty. Proto se též nazývá nocí. Svět vnímatelný smysly je samozřejmě pevný základ, který nás udržuje, je to domov, ve kterém se cítíme doma, který nás živí a zaopatřuje vším, co potřebujeme; je to zdroj našich radostí a potěšení. Je-li nám vzat nebo musíme-li jej opustit, cítíme se tak, jako by nám mizela země pod nohama a jako bychom se nořili do noční tmy; zdá se nám, že se topíme a hyneme. Nikoli!“ (25) Odmítnutí smyslových zkušeností a žádostivosti po věcech tohoto světa uvádí člověka na cestu víry, která mu umožňuje poznávat, ne však uvidět. Víra je temná pro smysly i rozum. Má své různé odstíny. Někdy je jako soumrak, kdy ještě lze něco zahlédnout. Jindy přináší naprostou půlnoční tmu, kdy se smysly ani rozum k ničemu nehodí. Noc bývá ale také plná jitřního rozbřesku a vlévá do srdce naději.
Na počátku cesty tmou má být odvážné zřeknutí se smyslových žádostí, aby se člověk mohl dívat a vidět novým pohledem, a byl osvobozen od závislostí. Sv. Terezie Benedikta povzbuzuje ke změně přístupu ke smyslově poznatelnému světu. Smysly jsou oknem do světa, ale často člověka silně svazují s věcmi, které omezují jeho zorné pole. Dělají z něho otroka a naplňují jeho nitro tak, že už v něm nezbývá místo pro Boha. Edita Steinová povzbuzuje, abychom ovládali svou přirozenost a zvyky: „Co se týče vstupu do temné noci, ta zahajuje něco zcela nového: veškeré naše příjemné uhnízdění se ve světě a užívání si radostí, které svět poskytuje, touha užívat si a pochopitelné povolení této žádostivosti – to všechno, co pro přirozeného člověka představuje zjevný každodenní život – je v Božích očích temnotou a nelze to uvést do souladu s Božím světlem.“ (26) Zápas s vlastní přirozeností má vést k vytvoření určitého prostoru, ve kterém se usídlí Bůh. Toto přijetí temnoty nazývá sv. Terezie Benedikta přijetím kříže. Vyžaduje to trpělivost a vytrvalost, protože hned na začátku cesty se objeví touha vrátit se a člověk propadá znechucení.
Když Edita popisuje pasivní noc smyslů, nazývá ji spolu s učitelem Karmelu „ukřižováním“, protože Bůh bere člověku radost z modlitby. Objevuje se vyprahlost a pochyby, jestli se člověk vydal správnou cestou a jestli náhodou nehledá jen sebe. Největším pokušením je touha jednat na vlastní pěst, proto sv. Terezie Benedikta povzbuzuje k vytrvalé touze po Bohu. Tento pocit je potvrzením správnosti cesty: „Člověk toto vzplanutí lásky obvykle zpočátku neprožívá: prožívá spíše jen vyprahlost a prázdnotu, bolestný strach a úzkost. Cítí-li pak vůbec něco, je to bolestná touha po Bohu, palčivá rána lásky. Teprve později člověk vnímá, že ho Bůh chtěl očistit skrze noc smyslů a podrobit tak smysly duchu.“ (27) Ve vyprahlosti se člověk učí být pokorný, podřizovat se Boží vůli a být poslušný. Získává si vnitřní pokoj a neustále myslí na Boha v touze se mu podobat.
V aktivní noci smyslů, která je lidským úsilím, a pasivní, ve které jedná Bůh – nastupuje očištění přirozených mohutností člověka, které Edita nazývá „novým zrozením“. Po něm následuje noc ducha, která je účastí na Kristově zmrtvýchvstání.
Noc ducha spočívá v naprostém podřízení vlastních duchovních mohutností víře, naději a lásce. Obtížnost očišťování ducha spočívá v tom, že náš rozum je navyklý na určité představy o Bohu, naše fantazie v nás vyvolává obrazy Boha a vůle chce milovat sobeckým způsobem – nejprve sebe, a teprve potom Boha. Temnota, do které Bůh vede, zahrnuje nejen vnitřní souhlas s přijetím skutečnosti, že On existuje, ale vede člověka, aby Mu podřídil svůj život. Edita Steinová varuje před klamným vstupem do temnoty ducha: „Nejde tu jen o určitou větší uspořádanost či o určitou nápravu v tom či onom ohledu, o prodlužování modlitby anebo o praktikování askeze či o hojnost útěch a duchovních prožitků.“ (28) Rozum nám nemůže poskytnout takové pojmy, které by ukázaly celou pravdu o Bohu, a vůle nám opět nemůže dát skutečnou Boží radost, proto je zapotřebí podřídit se temnotě a nelpět na sobě a na vlastních představách o Bohu.
Oproštění v pasivní noci ducha není pouhou teoretickou reflexí, ale reálným přijetím kříže, kdy člověk akceptuje, že nerozumí sobě ani situaci, ve které se ocitl. Sv. Terezie Benedikta hovoří přímo o „ponížení se a zmaření se“ spolu s Kristem: „Přijme-li je, zakusí, že je to sladké jho a lehké břemeno. Kříž se mu stane milostí vedoucí rychle k výšinám. Jakmile člověk pochopí, že Kristus vykonal největší dílo smíření a sjednocení lidstva s Bohem v nejhlubším ponížení a sebezmaření, pak také pochopí, že i jeho dovede ke sjednocení s Kristem vlastní ukřižování v živém těle, v tom, co je smyslové a duchovní. Tak jako se Ježíš ve smrtelné opuštěnosti odevzdal do rukou neviditelného a nevýslovného Otce, tak se duše noří do noci víry, která je jedinou cestou k Bohu, a ten je nevýslovný.“ (29) Přijetí tohoto kříže nepochopení uvádí do mystické kontemplace, která je jako paprsek světla přinášející nové poznání Boha.
Temná noc vede k poznání největších Božích tajemství: stvoření a vykoupení, pravdy o utrpení Božího Syna, smyslu lidského života na zemi a zápase člověka s vlastním údělem. Plní duši láskou, která sjednocuje člověka s Bohem a uschopňuje ho k velkému odevzdání a k přinesení oběti vlastního života.
Neúnavné hledání pravdy ve filosofii přivedlo Editu Steinovou k objevení Pravdy věčné – osobního Boha, který se zjevil v Ježíši Kristu. Její odvaha myšlení a důslednost ji vedly k přijetí křtu a k věrnému hledání pravdy o vtěleném Bohu. Setkání s Kristem otevřelo před sv. Terezií Benediktou nový svět určovaný Bohem, který se stal člověkem a vzal na svá ramena kříž. Temnota filosofického hledání přešla v temnotu víry. Při poznávání Krista se Edita učila Mu zcela odevzdávat svůj úděl, přijímat utrpení plynoucí z konverze ke katolictví a přijmout i nutnost rozloučení se s milovanou matkou. Cesta kříže, kterou přijala, když přinesla svůj život v oběť za židovský národ, ji přivedla až na vrchol mystiky: vnitřní svobody, pokoje srdce a odvahy při konfrontaci se smrtí.
Studium děl sv. Jana od Kříže potvrdilo Editinu vnitřní intuici. V komentáři, který napsala k teologickým traktátům učitele Karmelu, prohlásila, že odhalování Boha v temnotě je přijímáním vědy kříže, která vede k naprostému sjednocení s Bohem v lásce a k poznávání Jeho tajemství.
Přeloženo s laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
přeložila Jindra Hubková
Poznámky pod čarou:
(1) Srov. J. A. Kłoczowski, Drogi człowieka mistycznego, Kraków 2001, str. 68-76; Drogi poznania Boga i człowieka w myśli filozoficzno-teologicznej Edith Stein, (v:) Odkrywanie Boga, red. J. Machniak, J. W. Gogola OCD, Kraków 1998, str. 47-60.
(2) E. Stein, Wiedza Krzyża, (v:) Światłość w ciemności, Kraków 1977, sv. 2, str. 15-264.
(3) E. Stein, Autobiografia, (v:) Światłość w ciemności, Kraków 1977, sv. 1, str. 58.
(4) Tamtéž, str. 56.
(5) Tamtéž, str. 58.
(6) Tamtéž, str. 83.
(7) Tamtéž, str. 83.
(8) Tamtéž, str. 155.
(9) Tamtéž, str. 175.
(10) Tamtéž, str. 176.
(11) Tamtéž, str. 201-202.
(12) Tamtéž, str. 203.
(13) Tamtéž. str. 202.
(14) Tamtéž, str. 203-204.
(15) Tamtéž, str. 232.
(16) Srov. J. Machniak, Doświadczenie cierpienia w życiu E. Stein, (v:) Odkrywanie Boga, cit., str. 61-74.
(17) E. Stein, Autobiografia, cit., Tamtéž, str. 242.
(18) Tamtéž, str. 244.
(19) Tamtéž, str. 249; srov. Werke, 2, 53.
(20) Tamtéž, str. 250; srov. Werke, 2, 58.
(21) Tamtéž, str. 259, srov. Werke, 1, 161.
(22) Tamtéž, str. 261.
(23) Tamtéž, str. 283.
(24) Srov. J. W. Gogola OCD, Wpływ św. Jana od Krzyża na duchową drogę Edyty Stein, (v:) Odkrywanie Boga, cit., str. 27-45.
(25) E. Stein, Wiedza Krzyża, cit., str. 55.
(26) Tamtéž, str. 57; srov. Droga I, 1, 5 (Św. Jan od Krzyża, Droga na Górę Karmel, (v:) Dzieła, sv. I-II, Kraków 1975).
(27) Tamtéž, str. 62; srov. Noc ciemna, I, 9, 6; I, 12, 4nn.
(28) Tamtéž, str. 69; srov. Noc…, II, 7, 5.
(29) Tamtéž, str. 123-124; srov. Noc…, II, 6.